V době změny režimu v roce 1989 na území Česka nebyla žádná sociální ghetta tak, jak je známe dnes - holobyty či celé čtvrtě nebo chudinské ubytovny. Nyní, po více než 26 letech, jich tu je přes 600 s více než stovkou tisíc obyvatel. Navíc téměř další milion lidí žije v riziku chudoby, do které lze snadno spadnout při ztrátě zaměstnání, bydlení, při značném spotřebitelském zadlužení Čechů nebo prostě při mimořádné události jako je nemoc, rozpad rodiny anebo „jen“ nečekaná platba.;xNLx;;xNLx;Obrovské zátěže z důsledků komunistického režimu v ČSSR, jako bylo segregující školství, sociální inženýrství v podobě násilného přesidlování lidí (zejména Romů) do oblastí s těžkým průmyslem, umělá a neefektivní zaměstnanost, glorifikace „dělnické třídy“, destrukce původních sídel ustupujících těžbě (za vše např. likvidace historického města Mostu), koncentrovaná výstavba panelových sídlišť u průmyslových gigantů, a mnohé jiné, zůstaly dlouho neřešeny. Dále se zvětšovaly a projevovaly v novodobé chudobě, která se postupně rozvinula jako vedlejší efekt transformace centrálně řízeného hospodářství na tržní ekonomiku. ;xNLx;;xNLx;Jak je to možné? Kde se stala CHYBA? ;xNLx;;xNLx;Někdo namítne: vždyť je to běžné, že lidé jsou bohatší a chudší. Dalo se čekat, že Česko na cestě ke kapitalismu projde vývojem, který zvětší rozdíly ve společnosti. Navíc patříme mezi země s nízkou nezaměstnaností a relativně málo rozevřenými sociálními nůžkami. ;xNLx;;xNLx;ANO, ALE: ;xNLx;;xNLx;Chudých lidí a těch ohrožených úpadkem do chudoby nemuselo být zdaleka tolik. Chudí a nezaměstnaní budou vždy, ale bude jich tím méně, čím více budou veřejné politiky chudobu řešit a předcházet jí. Jen skutečně málokdo chce být chudý a bez práce, ale hodně lidí se do takové situace dostane někdy svou vinou, jindy bez zavinění shodou okolností, nejčastěji však kombinací řady událostí, z nichž některé ovlivnit mohl a jiné nikoliv. A stále více lidí se do chudoby prostě narodí.;xNLx;;xNLx;Zároveň se v Česku rozmohl obrovský byznys s chudobou, na chudých vydělávají majitelé ubytoven a bytů, exekutoři a lichváři, organizátoři práce na černo, ale mnohdy i (zejména lokální) politici, kteří v předvolebních kampaních neskládají účty za to, že problémy chudoby a narušeného soužití neřešili, ale naopak je ještě před voliči eskalují.;xNLx;;xNLx;Veřejná politika od 90. let minulého století problém přibývajících ghett dlouho nevnímala. Později se jej pokusila odstínit přes relativně dostupné sociální dávky, čímž problém nejen neřešila, ale naopak prohlubovala – pomáhala etablovat strategii přežití závislou především na sociálních dávkách při nedostupnosti legální práce. V okamžiku, kdy bylo před dvaceti lety zapotřebí systematicky řešit postupnou ztrátu bydlení a zaměstnaní desítek tisíc lidí, nárůst zadluženosti a vznik izolovaných chudinských enkláv se toho žádná z vlád jako celek nechopila (s čestnou výjimkou několika ministrů). K dispozici přitom byla řada nástrojů v podobě aktivní politiky zaměstnanosti, sociálních služeb, sociálního bydlení, regulace úvěrových společností, inkluzivního vzdělávání aj. Vedle toho zcela dominovaly obecní politiky vytlačování chudých na okraj – ať už privatizací bytového fondu, nebo ostrakizací lidí, zejména Romů. Tyto politiky mají své nejznámější reprezentanty v Jiřím Čunkovi, který vystěhoval desítky rodin nejen do kontejnerů na okraji města, ale také a především do polorozbořených domů na vsi, které nikdo nechtěl a které starosta Čunek za veřejné peníze nakoupil; anebo v Ivaně Řápkové, která v Chomutově vytvořila atmosféru strachu a všudypřítomné represe a zavedla bezprecedentní exekuce sociálních dávek. ;xNLx;;xNLx;Vedle toho si veřejná správa dlouho nevěděla rady s problémem sociálního vyloučení Romů, a postupně si osvojovala strategii národnostního řešení, tedy že si Romové musí pomoci sami prostřednictvím svých elit, které budou mít vyhrazené místo ve veřejné správě. Tím zbavovala veřejné instituce odpovědnosti za řešení sociálního vyloučení Romů. Podstatnou změnu v přístupu znamenalo až založení vládní Agentury pro sociální začleňování v roce 2008, která se zaměřila na spolupráci s obcemi v oblasti sociálních politik jako takových. ;xNLx;;xNLx;Situace se vyhrotila okolo roku 2012, který lze označit za nejhorší rok sociálního vyloučení v Česku. Do praxe se zaváděla sociální reforma, která dramaticky seškrtala sociální dávky a zavedla přísný dohled nad nezaměstnanými, což nevedlo k jejich zaměstnávání, ale vyřazování z evidence Úřadu práce. Veřejná služba, postupně zaváděný nástroj aktivizace, přestala být bonifikována a lidé začali pod přísnou kontrolou pracovat zadarmo. Převod „sociální“ agendy z obcí na Úřad práce znamenalo rozpad sociální práce na obcích. ;xNLx;;xNLx;Na lokální úrovni se politický souboj o voliče a bezkoncepční sociální politiky zhmotnil do sociálních nepokojů na Šluknovsku, které se od roku 2011 lavinovitě šířily do celé republiky a znamenaly vzestup politického populismu a radikalismu. Sociální nepokoje se staly součástí veřejného života letních měsíců na dlouhé čtyři roky. ;xNLx;;xNLx;Na události okolo roku 2012 postupně přicházela reakce, prudce přibylo chudinských ubytoven (a v důsledku toho i vyplacených dávek doplatku na bydlení spekulantům s ubytováním), stále více lidí stále častěji migrovalo, a to především v úniku před dluhy a při ztrátě bydlení. Únik se stal dostupnější strategií, než setrvání a pokus o řešení všech problémů najednou, zvláště když pro řešení lidé ztráceli oporu. ;xNLx;;xNLx;Pro veřejné politiky je to důležitá zpráva – nyní, po 26 letech od společenské změny, doplácíme na závady v sociálních politikách za celé období. V sociálně vyloučených lokalitách vidíme reakci na nevhodné zásahy a chybná rozhodnutí ve veřejné správě. Ke každému rozhodnutí je možné alespoň částečně dohledat jeho dopady, zjistit, k čemu reálně vedly a jak na něj lidé reagovali. ;xNLx;;xNLx;Institut pro sociální inkluzi proto sestavil časovou osu, která tyto hlavní události pojmenovává, řadí je za sebe ve zřejmých souvislostech a sleduje jejich dopady na lidi. U každého uzlového bodu je popsáno, jaký dopad zanechal na život modelové rodiny. ;xNLx;;xNLx;Vedle toho jsou v mapě zaznamenána také rozhodnutí veřejné správy, která měla na lidi pozitivní dopad. Je jich sice nesrovnatelně méně, ale jsou ještě důležitější. Společně s dobrými praxemi z regionů a obcí představují základ efektivní a moderní sociální politiky, která problémy chudoby a sociálního vyloučení nepřehlíží, ale identifikuje, analyzuje a řeší – což by mělo být v moderním státě samozřejmé. ;xNLx;;xNLx;Pomalu, ale zaznamenatelně přibývá politiků a úředníků, kteří na různých úrovních veřejné správy chtějí a dokáží takto pracovat. A to je důležitý vklad pro Českou republiku. ;xNLx;;xNLx;Bylo zbytečné problém nechat přerůst do rozměrů, které ohrožují sociální soudržnost v některých regionech Česka. Sociální vyloučení dnes představuje jeden z nejzávažnějších veřejně politických problémů, jehož další neřešení ho bude dále eskalovat. ;xNLx;;xNLx;Institut pro sociální inkluzi chce pomoci předejít stupňování problémů a přispět k trvalému zlepšování veřejných politik, aby byly v řešení sociálního vyloučení a při jeho předcházení efektivní. ;xNLx;;xNLx;Institut sdružuje osobnosti s profesním zázemím ve veřejných politikách sociální inkluze i neziskovém sektoru. Bude působit jako think-tank, který přináší veřejné správě zpětnou vazbu, ale také konstruktivní návrhy, opřené o dobré praxe v Česku i zahraničí. ;xNLx;
Vznik úřadů práce hned v roce 1990 pomohl zachytit první vlnu propouštěných pracovníků z privatizovaných podniků, zejména velkých průmyslových firem trpících přezaměstnaností. Jako příklad uveďme Chemické závody československo-sovětského přátelství v Litvínově, kde v roce 1990 pracovalo 11 tisíc lidí (převážně z třicetitisícového Litvínova), pro něž bylo zapotřebí rychle najít práci v nově vyčleňovaných dceřiných společnostech a u prvních podnikatelů (nynější Unipetrol v Litvínově zaměstnává již jen 2 500 lidí). Rychlost zásahu rozhodovala. Zákony přitom vznikaly za pochodu a znalosti z prostředí trhu tu po dvě předchozí generace měl jen málokdo. Ostatně v nových úřadech práce působili zpočátku hlavně poradci určení původně pro „distribuci pracovních sil“ z doby, kdy nezaměstnanost oficiálně neexistovala.
Počátkem devadesátých let byly státní byty převedeny na nepřipravené obce. Stalo se to bez jakýchkoliv pravidel a povinností pro další využití nově nabytého bytového fondu obcemi. Obce postrádají kapitál a nemohou tak investovat do údržby, nemají koncepce dlouhodobého využití ani neuvažují o sociálních dopadech dalšího nakládání s byty, takže byty masově privatizují za zlomek tržní ceny občanům, kteří v nich právě bydlí a zároveň mají alespoň nějaké prostředky na jejich odkup. Privatizaci bytů zpravidla doprovází takové podmínky, které ze zpětného pohledu vedly k nerovnému přístupu k bydlení, jak ho pozorujeme dodnes. Kupcem mohl být např. jen ten, kdo nikde nic nedlužil a nebyl nezaměstnaný. Dražby probíhaly dle výše nájemného, což bylo pochopitelně nevýhodné u větších bytů obývaných více lidmi, a tedy zpravidla rodinami s dětmi. Chudí lidé a početnější domácnosti se v důsledku těchto nepromyšlených pravidel rychle dostávají do okrajových zón nebo i mimo město. Tyto změny přicházejí v době první vlny nezaměstnanosti a pro naši rodinu tak začíná pomalý pád na společenské dno. S omezeným příjmem si nemůže odkup bytu od obce dovolit a nový majitel ji z lukrativní čtvrti vystěhuje pod záminkou odměny „na ruku“. Rodina se do městského bytu už nikdy nedostane – většina obecních bytů se rozprodá a pro příděl zbylých jsou nastavena velmi přísná pravidla. Za dalších 15 let na ni zbude už jen místo na ubytovně.
Nezaměstnanost a chudoba jsou stále ještě málo používanými pojmy. Obojí zná většina českých rodin leda tak z tendenčních televizních pořadů, jejichž smyslem bylo občanům ukázat, jak špatně se žije na Západě. Místo podpory v nezaměstnanosti proto první zákon o zaměstnanosti zavádí raději "hmotné zabezpečení" a v zákoně ustavujícím výplatu dávek se setkáváme s pojmem "sociální potřebnost", později "hmotná nouze". Chudoba i nezaměstnanost nicméně v důsledku transformace ekonomiky propukají bez ohledu na své označení zejména v severních Čechách a na severu Moravy s netušenou razancí, a tak si i naše rodina postupně zvyká na návštěvy úřadu práce, kde kromě dávky pro nezaměstnané získá razítko pro obecní úřad, který jí tuto podporu doplní dávkami chudinskými. Práce totiž najednou není pro každého a všechno kolem se privatizuje, což si naše rodina snadno může přeložit jako "zdražuje".
Od první poloviny 90. let se v řadě českých měst a obcí začíná znatelně projevovat absence koncepční bytové politiky státu i jednotlivých samospráv V důsledku přechodu na tržní hospodářství, restrukturalizaci a ekonomickou krizi začínají mít rodiny problémy s placením nájmů a s dluhy. Obce na to nejsou připravené a stát neříká, jak by mělo vypadat sociální bydlení a jaké nástroje jsou obcím k dispozici (a tento nedostatek přetrvá následujících 15 – 20 let). Začíná se přistupovat ke zkratkovitým řešením: obce plošně zřizují holobyty jako „bytové náhrady pro neplatiče“, často navíc ve vyloučených částech města a bez podpůrných služeb pro řešení sociální nouze. Začínají vznikat první ghetta, která budou popsána až za dalších 10 let v tzv. Gabalově mapě (www.esfrc.cz/mapa). Podle průzkumů se podíl Romů mezi obyvateli holobytů pohyboval mezi 60-80 %, v některých obcích i 100%, dopady těchto obecních politik mají tedy silně diskriminační aspekt.
Začátkem 90. let došlo v naší zemi k fatálnímu oddělení bytové a sociální politiky. Pořadníky na byt už neexistují. Nová výstavba, hypotéky, stavební spoření a další legislativa pomáhá rozvíjet trh s byty, ale už neřeší dostupnost bytů. S tím nepomáhá ani sociální politika, která se omezuje na dávky na bydlení. Propojení sociální práce a bydlení je problematické. Funguje jen pro úzkou cílovou skupinu klientů opouštějících ústavy, vše ostatní je na okraji systému. Ostré hranice mezi kompetencemi odpovědných ministerstev, které brání účinné pomoci, trvá v podstatě dosud. Koncepce sociálního bydlení z roku 2015 sice hranice rezortů proráží a propojuje sociální práci a dávky s přímým zajištěním bytu, ale její praktická realizace stále ještě „drhne“. V roce 1993 existuje pro naši rodinu, která nemá prostředky na hypotéku ani stavební spoření, jediná možnost, jak získat dostupné bydlení: obec z vlastní vůle některé ze svých bytů nediskriminačním způsobem přidělí svým chudým občanům. To se však dělo jen velmi vzácně a tento stav trvá dosud (v roce 2016).
Po roce 1989 došlo k poměrně značnému rozmachu neonacistické scény a xenofobních postojů české veřejnosti. Jedním z terčů se stávají sociálně vyloučení Romové. Kromě prohloubení symbolického vyloučení dochází od počátku 90. let k řadě násilných rasisticky motivovaných trestných činů včetně vražd, proti kterým, alespoň zpočátku, policie nepostupuje nikterak razantně. K sociálním problémům rodiny se tak přidává i velmi reálný pocit bezprostředního ohrožení, který násobí jejich beznaděj. Řada rodin emigruje do Velké Británie nebo do Kanady, kde dostávají politický azyl.
Problém sociálního vyloučení se stále více stává předmětem politického populismu, který nabízí zkratkovitá a líbivá řešení jako škrtání nebo exekuce sociálních dávek, systematické vystěhovávání rodin, zpřísňování kontrol všeho druhu nebo zvýšení trestů za různé přestupky a přečiny. V následujících letech se bohužel v některých městech a obcích populistům daří část takových opatření uplatnit, přičemž dopad na sociálně vyloučené rodiny je devastující. Jako nejzávažnější, ale nikoliv jediné příklady lze uvést například Vsetín, Chomutov, Litvínov…
Zastávky autobusů a jiná veřejná místa jsou plné inzerátů na výhodné půjčky, často rovnou s útržky popsanými telefonním číslem, kam stačí jen zavolat. Naší rodině se zrovna rozbila pračka a pošťačka navíc přinesla dopis o nedoplatku za elektřinu. Protože rodina nemá tolik peněz pohromadě, zavolá si na číslo odtržené z inzerátu. Částka 20.000 Kč skutečně brzy dorazí na účet a nečekané výdaje pokryje. Na chvíli se zdá, že problém je vyřešen. Elektřinu nikdo neodpojil a je v čem prát. Otec věří, že brzy najde práci, má totiž něco slíbeno, takže půjčku určitě nějak splatí. Nic z toho se ale nestane - ani práce, ani splátky. Takže nastupuje vymáhání plnění ze smlouvy o úvěru, kterou si předtím v rodině nijak pozorně nepřečetli. Nenápadná rozhodčí doložka ve smluvních podmínkách říká, že při neplacení nemá dlužník právo obrátit se na soud. Naopak věřitel má právo se se svou pohledávkou obrátit na rozhodce, který s nebankovními společnostmi úzce a rád spolupracuje. Rodina nemá na splátky, rozhodce proto vydá rozhodčí nález a brzy nato zvoní u dveří bytu exekutor. Z nesplacených 15.000 Kč je rázem dluh 80.000 Kč (zahrnující kromě nesplacené části půjčky navíc úroky z prodlení, vysokou smluvní pokutu a náklady rozhodčího řízení).
V polovině 90. let minulého století bylo třeba vyjasnit, jakou podporu budou rodiny získávat od zaměstnavatelů a jakou od státu. Nebylo nadále udržitelné, aby přídavky na děti dostávali rodiče jako součást své výplaty, když přestalo být samozřejmé, že každý má zaměstnání. V roce 1996 vstoupil v účinnost zákon o státní sociální podpoře, jehož smyslem bylo pomoci rodinám, které nemohou z objektivních důvodů uspokojit společensky uznané potřeby (zejména dětí) z příjmů ze zaměstnání. Součástí tohoto zákona byla také první dávka řešící situaci nedostatečného příjmu pro zaplacení nájemného – příspěvek na bydlení. Rodiny s dětmi, jejichž příjmy nedosahovaly 1,6-násobku životního minima, mohly žádat o sociální příplatek. Rodiny s dětmi dojíždějícími do školy mimo bydliště navíc získaly příspěvek na dopravu. Rodiny dětí plnících povinnou školní docházku pobíraly tento příspěvek dokonce bez ohledu na výši příjmu. Důvodem pro jeho poskytnutí byl prostě jen akceptovaný fakt, že v důsledku péče o děti vznikají rodinám zvýšené výdaje. Naše rodina pobírala od okresního úřadu vyšší sociální příplatek, protože potřeby dvojčat do věku 3 let umožnily rodičům dočasné pobírání zvýšené dávky. Nejstarší syn navíc tou dobou začal dojíždět na učiliště do vedlejšího města, proto měl od září do června nárok na příspěvek na dopravu. Postarat se o malé děti i o dospívajícího učně bylo finančně náročné, ale s podporou státu se to podařilo.
Od druhé poloviny 90. let zavádí Ministerstvo pro místní rozvoj státní podporu výstavby nájemních bytů, avšak stejně jako celková bytová politika byla i tato podpora nepromyšlená a špatně zacílená. Jen menšinu z desítek tisíc (!) státem dotovaných bytů využily v další dekádě chudší domácnosti. Pro typickou obec bylo využití dotací výhodné – téměř zdarma se dostala k bytům, které poté mohla pronajmout komukoliv a za pár let prodat movitějším nájemníkům za pakatel, což se hodilo zejména před volbami. Šťastní noví majitelé mohli následně byt přeprodat již za tržní cenu, a tím na státní dotaci vydělat. Postavilo se rovněž nespočet rekreačních a luxusních bytů, zatímco chudší rodiny dále žijí na okrajovém sídlišti a do městského bytu se nedostanou. Bez práce či s prvními dluhy už nemají šanci. Výše nájemného v jejich bytě díky postupné deregulaci naopak nezadržitelně stoupá. Právě ve výše popsaných krocích leží kořeny dnešního nedostatku dostupného bydlení.
Od roku 1997 se národnostní podpora romské menšiny stala hlavním a zpočátku výlučným přístupem státní správy k chudobě a vyloučení Romů. Na okresech byli zavedeni tzv. romští poradci, kteří měli být „mediátorem mezi romskou menšinou a většinou“ a „hrát roli mostu mezi romskými komunitami a státní správou a samosprávou“. Z řady důvodů poradci nikdy nezískali silné postavení, navíc po zrušení okresních úřadů automaticky nepřešli na obce a postupně jich ubylo. V některých obcích se rodinám díky poradcům dostávalo v jednotlivých případech zastání, jinde se ale naopak poradci stali lidé s problematickou osobní motivací a neprosazovali zájmy chudých Romů. Síť poradců postupně zanikala a k sociálnímu začleňování Romů systémově nepřispěla. Naše rodina se dokonce na úřadě setkala s tím, že se jí nedostalo potřebné pomoci s odkazem na to, že se o ně má „postarat“ romský poradce, který jim však v jejich situaci neuměl poradit.
Ekonomický zázrak související s politickým převratem v zemi skončil a nastoupila úsporná opatření ve veřejné správě. Bohužel se škrtalo i v oblasti výdajů na aktivní politiku zaměstnanosti, namísto toho, aby právě ta pomáhala svým proticyklickým charakterem recesi zmírňovat. Dospělí členové naší domácnosti se ocitli mezi prvními v pořadí zaměstnanců "na odpis", protože nejméně bolestivé je v první fázi vždy propouštění obslužného personálu a dočasných pracovních sil.
Bratinkova zpráva o stavu romské menšiny, kterou vláda projednávala v roce 1997, znamenala v oblasti školství jeden krok vpřed a dva zpátky. Zpráva si sice všímá nadměrného zařazování romských dětí do zvláštních škol, ovšem nenabízí řešení situace a dokonce do určité míry přistupuje na to, že problémem jsou predispozice romských dětí. Mimořádný význam přikládá rozvoji nultých ročníků, které začínají být zaváděny pouze pro sociálně znevýhodněné děti. Po 15 letech o nich lze prokazatelně říci, že nedostatky v předškolní přípravě neřeší. Zpráva však také uvádí, že „v psychologickém vyšetřování je zapotřebí jednoznačně odmítnout účelovou záměnu jazykového handicapu za blíže nespecifikovaný druh mentálního postižení.“ Přesto bude trvat dalších 12 let, než si MŠMT nechá zpracovat studii, která tento fenomén prokáže, a 18 let, než dojde k legislativní nápravě. Děti z naší rodiny nechodí do mateřské školy, ale společně s dalšími romskými dětmi do nultého ročníku při základní škole praktické, nebo při škole, do které své děti většina rodičů z města nehlásí, protože je blízko sociálně vyloučené lokality a učí se v ní převážně sociálně znevýhodněné děti. Hendikep, který děti v rodině „získaly“, se nepodařilo včas – v předškolním a raném školním věku – zmírnit. Dnes jsou se základním a neukončeným středním vzděláním zapsány v evidenci Úřadu práce.
Neziskové organizace zavádějí první programy na pomoc chudým, sociálně vyloučeným lidem a speciálně také Romům. Reagují tak na jejich stále viditelnější chudobu, důsledky účelové privatizace domů a bytů, ze kterých byli vytlačeni, zvyšující se společenské napětí a averzi vůči nim vrcholící první masivní emigrační vlnou Romů z Česka a Slovenska do Kanady a Británie. Mezi prvními je například společnost Člověk v tísni, která v roce 1999 založila Terénní programy (programy, které předcházely poskytování sociálních služeb) a zároveň poskytovala tlumočnické i sociální služby žadatelům o azyl ve Velké Británii. Dalším příkladem jsou programy organizace IQ Roma servis, která vznikla v roce 1997 a od počátku se věnuje integraci Romů v Jihomoravském kraji. Neziskové organizace dokázaly reagovat rychleji a pružněji než veřejná správa. Naší rodině se tak díky nim už tenkrát dostalo pomoci, která je dnes díky mnohem rozvinutější síti sociálních služeb poměrně běžná. A také zastání např. v soudním řízení při nezákonném vystěhovávání z bytu anebo přímo v britském Doveru, kam se odhodlala utéci před opakujícími se útoky neonacistů. Rodina měla v pracovníkovi organizace oporu při kontaktu s imigračními úředníky, a děti ve škole získaly službu asistenta pedagoga, aby zvládly učivo v anglickém jazyce.
Lidé z průmyslových oblastí země přicházejí o zaměstnání kontinuálně od roku 1990 po celých 10 let. Nezaměstnanost začíná být více vidět zejména u lidí s nízkým vzděláním, kteří pro výkon své práce dříve žádné odborné školy nepotřebovali. Na severu Čech a Moravy, kam se za touto prací a s ní spojeným bydlením na sídlištích stěhovali v minulých letech i Romové, začíná být souvislost mezi Romy, nezaměstnanými, výplatou dávek a poničenými byty propojována. Zkratkovité vysvětlení, že Romům se nechce pracovat, když už nemusí, a proto raději dělají nepořádek, ovládá myšlení tzv. majority. Desetileté děcko naší rodiny vůbec nechápe, proč jeho rodičům a sourozencům sousedé nadávají.
V platnost vstoupil zákon č. 349/1999 Sb. o veřejném ochránci práv. Diskriminovaní lidé nacházejí v ombudsmanovi důležitou oporu - a to jak v konkrétních případech, tak v obecném veřejném vystupování ombudsmana Otakara Motejla. Rolí ombudsmana je ochránit občany před jednáním úřadů statní správy v rozporu s právem, dobrou správou a nečinností. V současné době přijme a řeší čtvrtletně necelé dva tisíce podání, většinu v oblasti sociálního zabezpečení. Veřejný ochránce práv je silnou institucí především díky všem třem dosavadním ombudsmanům – panu Otakaru Motejlovi, panu Pavlu Varvařovskému a paní Anně Šabatové. Také naše rodina se mohla na ombudsmana obrátit a dostalo se jí právní rady a pomoci například v situaci, kdy byla vystěhována z bytu, na kterém vázla exekuce na majitele.
Reforma veřejné správy znamená pro školství katastrofu. Rozpadá se koordinace škol v okresech, kraje tuto funkci na velkém území nedokážou naplnit. Menší města a obce nemají zřízeny školské odbory, ředitelé ztrácejí oporu pro další rozvoj škol, významná část zřizovatelů nemá kapacitu na to věnovat se rozvoji kvality ve vzdělávání a soustředí se na běžný provoz a investice ve školách. Školská soustava se atomizuje a spolupráce mezi školami upadá. K tomu se přidružuje změna ve financování regionálního školství – nově o něm rozhodují kraje, které posílají školám výrazně vyšší normativy na žáky s postižením, čímž se posiluje vzdělávání dětí v praktických na úkor běžných základních škol. Dětem z naší rodiny se dostává pozornosti ve zvláštní škole, kde jsou vedle dětí s lehkým mentálním postižením hlavně děti se sociálním znevýhodněním a také řada především romských dětí bez diagnózy, protože to školská legislativa umožňuje. Osnovy zvláštní školy umožňují získat pouze základy vzdělání, děti se nemusí naučit zdaleka tolik, co jejich vrstevníci, a ztrácejí tak šanci vytvořit si kontakty mimo uzavřené společenství dětí z vyloučené lokality. To vše jim bude později při pokusu o další studium a hledání práce dramaticky chybět
Zákonem o krajích (2000), provázaným na zákon o právech příslušníků národnostních menšin (2001), vznikají pozice krajských koordinátorů pro romskou menšinu. Ti mají jednak koordinovat romské poradce na obcích, ale také koordinovat krajské politiky na pomoc romské menšině. Krajští koordinátoři mají být celostátně metodicky vedeni, nejprve MPSV, poté z Úřadu vlády - kanceláře rady vlády pro romskou menšinu. Metodické vedení nikdy nefungovalo, koordinátoři mají v krajích obvykle kumulované funkce a kraj musí na jejich činnost každý rok žádat o dotaci na Úřadu vlády. Pozice koordinátorů je zcela nesystémová, navíc se jejich zřízením prohlubuje orientace státních politik podle národnostního klíče. V řadě krajů je funkce koordinátora jen málo významná a nemá na politiky sociálního začleňování v podstatě žádný vliv. V některých krajích se ale na pozice koordinátorů postupně dostanou silné osobnosti a svou autoritou - navzdory nesystémovému pojetí funkce - dokáží významně a systematicky pomáhat. Pokud by například naše rodina žila v roce 2006 ve Vsetíně, dostalo by se jí nadstandardní pomoci od krajské koordinátorky Köttnerové při starostou Čunkem řízeném vystěhování z města do rozbořeného domu na vesnici v Olomouckém kraji.
Ministerstvo spravedlnosti vydává takzvanou přísudkovou vyhlášku (č. 484/2000 Sb.). Stojí na snaze zjednodušit počítání odměny za právní zastoupení advokátem v občanském řízení, což dává smysl. Výsledný text vyhlášky však nezohlednil fakt, že soudní spory se liší složitostí či časovou náročností. Netrvalo dlouho a vyhláška se brzy stala velmi zrádnou v rukou různých podvodníků, kteří na získání odměny za právní zastoupení u velmi jednoduchých sporů o malé částky vydělávají jmění. Dlužníci za svá pochybení tvrdě platí. Pocítila to i naše rodina. Otec jel načerno, chytil ho revizor a dal mu pokutu, kterou nezaplatil (zapomněl). Pak přišlo rozhodnutí od soudu a otec se nestačil divit. Pokuta 1.000 Kč, kterou by byl schopen z rodinných příjmů zaplatit, se kromě poplatku za soudní řízení v řádu pár stokorun, navýšila o náklady právního zastoupení ve výši 8.000 Kč. Kde ale vzít najednou skoro 10.000 Kč?
Vznikly kraje a byly zrušeny okresy. Naše rodina dostává dávky v nezaměstnanosti z úřadu práce v okresním městě, dávky zmírňující chudobu na obci s rozšířenou působností, zatímco pojistné dávky je třeba si osobně vyřizovat na okresní správě sociálního zabezpečení. Služby protidrogové prevence či ochrana menšin se přesouvají do krajských měst. V médiích zaznívá, že reforma veřejné správy přibližuje úřady občanům, ale ve skutečnosti je to zmatek. Cestu z Litvínova do Mostu, která stojí 2 dospělé a 2 děti asi 120 Kč, musí naše rodina absolvovat několikrát měsíčně, aby se domohla svých práv. Stejné jsou i náklady na hledání práce nebo dojíždění na rekvalifikaci, nikdo je však neproplácí, takže se vyplatí raději zůstat doma nebo jezdit načerno. Pokuta za jízdu načeno je řádově pár stokorun, ale tomu, kdo na její zaplacení nemá, dluh pomalu narůstá. Za deset let pak přijde do schránky exekuční příkaz za pokutu načerno a dluh činí 24.000 Kč. Věřitelem již dávno není dopravní podnik, ale firma, která si z vymáhání pokut udělala byznys.
Vymáhání pohledávek prostřednictvím soudů bylo nefunkční, dluhy byly vymoženy pouze ve 4 % případů. Na vině byla přetíženost soudů a také to, že se do pátrání po penězích u dlužníka byli nuceni zapojit i sami věřitelé. Ti museli nejprve zjistit, jestli dlužník pracuje, a je tedy možné mu sáhnout na mzdu, zda má či nemá bankovní účet, z něhož lze něco strhnout, popř. zda má či nemá v domácnosti něco, co by šlo prodat. Teprve po výběru jedné z těchto možností (způsoby uspokojení pohledávek nebylo možné kombinovat) se mohli obrátit na soud a soudní exekutoři provedli samotný úkon. Bylo to zdlouhavé, takže tam, kde peníze původně byly, často i následkem dotazování věřitele zmizely dřív, než se k nim soudní vykonavatel dostal. To vše se naprosto změnilo se zavedením soukromých soudních exekutorů, kteří do rukou dostali rozsáhlé pravomoci a nad nimiž byla pouze malá kontrola. Návrh na změnu přišel z poslaneckých lavic, mj. od poslance Pavla Němce, budoucího ministra spravedlnosti. Exekutoři jakožto podnikatelé, kteří jsou placeni z vymožených pohledávek a nikoli od státu, mají zájem vymoci co nejvíce a využívají všech možností, které jim zákon umožňuje. Není určeno, na jakém území může který exekutor působit (tzv. teritorialita), což posiluje konkurenční boj mezi exekutory navzájem. Ti dravější, kteří se nezastaví ani před využíváním nízkého právního vědomí dlužníků a používají psychologický nátlak, jsou pak preferováni věřiteli proto, že vymohou více. Vymahatelnost pohledávek roste, dosahuje kolem 35 %, avšak roste také počet dlužníků, kteří se kvůli exekuci ocitají na samém dně. V řadě případů dochází k neetickým zákrokům exekutorů (zabavení lednice, pračky či hraček, prodeji nemovitosti pro malý dluh, byť existuje jiný způsob vymožení pohledávky) a výjimečné nejsou ani případy, kdy exekutor své pravomoci překračuje. Kapitolou samou o sobě jsou dražby zabavených věcí. Arogantní jednání vykonavatelů soudního exekutora pocítí i naše rodina, která nebyla schopná zaplatit dluh u nebankovní společnosti. Pračku, kterou si z půjčky koupila, exekutor zabavuje.
Národní akční plán sociálního začleňování (NAPSI) je jedním z prvních pokusů celostně uchopit problém sociálního vyloučení a meziresortně řídit sociální začleňování. Přestože jeho zpracovatelé měli zřejmou snahu stanovit priority, cíle a opatření na delší období, ve výsledném plánu bohužel zůstávají vesměs nepostatné, nesystémové a marginální. Některá opatření dokonce dále prohlubují problém vyloučení Romů. Hrozivě působí například poznámka o vytváření "zvláštních plánů a podmínek pro vzdělávání zejména romských dětí", tedy prohlubování segregačního vzdělávání. Přes své vady představuje NAPSI mimořádně důležitý milník na cestě ke strategickému plánování sociálních politik v Česku, nové metody se později uplatní například při využití Evropských strukturálních fondů. Bezprostřední dopady na naši rodinu nejsou v podstatě žádné. Výhledově ale naše rodina získá, díky novému přístupu zejména ze strany MPSV, větší podporu při sociálním začleňování z programů financovaných EU.
V platnost vstoupil novelizovaný školský zákon, který školám přináší příležitost lépe reagovat na potřeby dětí se znevýhodněním. Namísto osnov se zavádí vzdělávací programy, které si školy dotváří podle svých potřeb. V řadě škol vznikal vzdělávací program rutinně, ale mnoho škol ho pojalo velmi zajímavě; od roku 2004 se v souladu s novou legislativou některé školy otevírají inkluzivnímu vzdělávání. Vznikají také liberální kurikula, jako např. program Začít spolu, který se postupně šíří do škol a mění zavedený způsob frontální výuky podle osnov. Přestože nový zákon umožňuje individuální integraci dítěte s hendikepem do běžné třídy a řada dětí se postupně může integrovat do běžných základních škol, přetrvá problém s nespravedlivým financováním, které zvýhodňuje skupinovou integraci dětí, tedy de facto vzdělávání ve speciálních a praktických školách. Tragickým omylem je vznik přílohy LMP (lehké mentální postižení) ke vzdělávacímu programu pro základní vzdělávání, podle kterého učí základní školy praktické (dříve zvláštní). V kombinaci s vyhláškami, které MŠMT vydalo o rok později, znamenají, že i děti se sociálním znevýhodněním a tzv. hraniční děti jsou mnohem častěji segregovány mimo hlavní vzdělávací proud. Děti z naší rodiny byly postupně na doporučení pedagogicko-psychologické poradny přeřazeny do praktické základní školy, a to přesto, že pouze jedno z nich mělo diagnostikováno LMP, ostatní se pohybovaly nad hranicí diagnózy, přičemž významnou část jejich neúspěchu v poradně způsobila jazyková nedostatečnost a zhoršená grafomotorika – tedy nikoliv mentální hendikepy.
V několika málo městech začínají projekty, které mají pomoci řešit problém nezaměstnanosti. IQ Roma servis spouští Systém pro úspěšné uplatnění Romů na trhu práce. V rámci projektu získá práci 197 osob z celkem 776 klientů, což představuje 25% podíl. Tento podíl bude v budoucnu a v dalších projektech stoupat až nad 50 %. Smyslem projektu bylo zvýšení vzdělanosti, kvalifikace a zlepšení sociální úrovně obyvatel sociálně vyloučených lokalit, zejména ve věkové kategorii 13 – 18 let. Projekt měl zároveň přispět k vytvoření tolerantnějšího prostředí bez předsudků. Účastníkům byla nabídnuta komplexní podpora pro celou rodinu od sociálně právního poradenství přes služby zaměstnanosti až po výukové aktivity pro romskou mládež.
V únoru 2005 vstupuje spěšně v platnost vyhláška 73/2005 Sb. navazující na novelu školského zákona. Řeší zařazování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do vzdělávání. Děti se zdravotním postižením sice mají být přednostně vzdělávány formou individuální integrace, tedy mezi ostatními dětmi v běžných třídách, ale pouze tehdy, pokud to „odpovídá podmínkám a možnostem školy“. A to je často zejména z finančních a personálních důvodů v praxi nedosažitelné. Jedno z neproblematičtějších ustanovení vyhlášky je v § 10, podle kterého může být ve speciální škole vzděláváno až 25 % dětí bez zdravotního postižení, čímž se legalizuje segregace zdravých dětí. Dětem z naší rodiny, které by mohly být vzdělávány v běžné základní škole, v poradně doporučili, abychom je přihlásili do základní školy praktické, „protože tam budou mít snížené vzdělávací výstupy, více individuální péče a budou mezi dětmi s podobnými problémy“. Rodičům byl přednostně nabídnutý zápis do základní školy praktické, naopak byli odmítnuti v běžné základní škole pro „nedostatek kapacity“. Děti z naší rodiny jsou izolovány v prostředí, které je méně podnětné. Později nebudou v konkurenci dětí, které se vzdělávaly v běžných školách, úspěšné, což je bude provázet po celý život.
Ministerstvo pro místní rozvoj opětovně udává směr svou „Koncepcí bytové politiky ČR“ (http://www.mmr.cz/cs/Uzemni-a-bytova-politika/Bytova-politika/Koncepce-Strategie/Koncepce-bytove-politiky-z-r-2005), která má však řadu nedostatků. Neřeší nedostupnost bydlení, nedefinuje bydlení sociální, nereaguje na nezadržitelný rozprodej obecního bytového fondu a disproporčně podporuje bydlení vlastnické (z 80 % oproti podpoře nájemního bydlení). Masivně je podporováno stavební spoření na pozdější nákup bytu, později též hypotéky a zvýhodněné úvěry na bydlení, avšak toto jsou nástroje dostupné jen bohatším domácnostem a výsledkem spoření je přístup k bytům soukromým. Podpora v přístupu k bytům nájemním, které by byly dostupné pro rodiny chudší, prakticky neexistuje. Nedostupnost bydlení se tak stává kritickým faktorem nárůstu sociálního vyloučení i rezidenční segregace. Postupně se v důsledku neřešení problému vytváří i trh paralelní – předražené byty lichvářů a ubytovny pro chudé.
O tom, kolik peněz dostane škola na každého svého žáka, začala od roku 2005 rozhodovat vyhláška č. 492/2005. Nepřinesla do financování školství revoluci, a to bylo vlastně špatně. Kraje nově získaly obrovské pravomoci nad školstvím, což spolu se systémem „normativů na žáka“ vytvořilo prostor pro nerovnoměrné a nespravedlivé rozdělování peněz jednotlivým školám. Stát ztratil možnost zacílit prostředky do svých vzdělávacích priorit, od teď je určovaly samotné kraje – při stanovování normativů a při využívání rezerv pro vybrané školy. Mezi kraji vznikly obrovské rozdíly v normativech (např. na žáka na prvním stupni základní školy se lišily až o 4000 korun) i v příplatku na žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. To mj. zvýhodňovalo skupinovou integraci dětí oproti individuální, tedy například i základní školy praktické oproti běžným školám. Ředitel odpovědného odboru na ministerstvu školství tehdy lakonicky poznamenal: „Příplatky pro školy, které se starají o tyto děti, existují už řadu let, ředitelé jsou na ně zvyklí. Objem finančních prostředků by se podle našich propočtů neměl nijak významně v tomto novém systému přepočítávání lišit.“ V normativech však chyběly například náklady na asistenty pedagoga. Financování těchto důležitých pomocníků pro vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami se řešilo v tzv. programovém financování, které tvořilo pouze cca 1 % všech prostředků do školství. Na celou republiku ministerstvo vyčlenilo pouze okolo 100 mil. korun na podporu asistentů pedagoga a školy o ně musely každý rok žádat znovu bez jistoty, že na zaměstnané asistenty dostanou peníze. Pro děti z naší rodiny bylo přijetí nové vyhlášky špatnou zprávou. Peníze, o kterých nově rozhodovaly kraje, začaly řídit celý systém vzdělávání – a „tlačily“ děti z naší rodiny do praktické základní školy. Pokud se syn nebo dcera přesto dostali na běžnou základní školu, ta na ně nedostala žádné peníze navíc – ty směřovaly pouze za dětmi se zdravotním postižením, nikoliv sociálním znevýhodněním.
Většina sociálních služeb fungovala až do roku 2006 bez toho, že by byly upraveny zákonem. K dispozici byly takové služby, na které byly právě dostupné dotace, včetně evropských. Sociální služby prevence zaměřené na pomoc jednotlivcům a rodinám v ohrožení sociálním vyloučením, které začaly zhruba od poloviny 90. let spontánně provozovat především neziskové organizace, byly poskytovány bez jakékoliv právní opory a financovány převážně z dotací a fondů EU. Vládám trvalo 16 let, než dokázaly změnit zcela nevyhovující legislativní prostředí platné ještě v komunistickém Československu, které znalo v podstatě jen ústavní péči a pečovatelskou službu. Schválením zákona o sociálních službách v roce 2006 došlo k významné změně. Vedle příspěvku na péči pro osoby se zdravotním postižením podle stupně závislosti zavedl zákon 31 druhů služeb rozdělených na služby péče (mj. o seniory a osoby se zdravotním postižením) a prevence (pro řešení nepříznivé sociální situace zejména rodin s dětmi). Poskytovatelé služeb se museli začít na krajích registrovat a kraje začaly provádět inspekci kvality služeb, platit začaly také „minimální standardy sociálních služeb“, což byl důležitý příspěvek nejen ke zvyšování kvality a účinnosti služeb, ale také k ochraně klientů. Rozvoj služeb se začal plánovat nejen na úrovni Ministerstva práce a sociálních věcí, ale prostor pro něj měly i kraje a obce prostřednictvím komunitního plánování. Nový zákon ani žádná jeho příští novelizace však nedokázaly skloubit dvě odlišné oblasti – zdravotní péči a sociální prevenci. Zákon měl například pomoci tzv. deinstitucionalizaci ústavní péče (převod ústavů na ambulantní a komunitní služby). To se ale nepodařilo, zřejmě i kvůli hluboce zakořeněné tradici využívání a podporování ústavů v Česku. I proto brzy po přijetí zákona dramaticky narostl počet vyplacených příspěvků na péči. Naopak se stále nedostávalo peněz na služby prevence, o které politici ani úředníci veřejné správy neměli zdaleka takový zájem, jako o služby péče (především kvůli tomu, že nejsou voličsky populární ani lukrativní). Zákon vytvořil základní (i když ne zcela optimální) právní prostředí a umožnil důležitý a dynamický rozvoj sítě sociálních služeb. Ta však zůstává i po 10 letech neúplná. Na mnoha místech, kde by služby lidé potřebovali, stále nejsou k dispozici. Sociální služby právě prochází další revolucí a ti, kteří je nutně potřebují, ani ti, kteří je poskytují, stále nemají jistotu, že stát, kraje a obce zajistí, aby systém sociálních služeb v Česku fungoval. Je nicméně pravděpodobné, že se naší rodině dostává díky zavedení zákona o sociálních službách dobré podpory, pokud zrovna nemá tu smůlu, že bydlí v některém z míst, kde prostě není dost poskytovatelů. Děti chodí do nízkoprahového klubu, rodiče se radí s terénním sociálním pracovníkem o zvládání dluhů a rodinného rozpočtu. Nejčastěji jde o služby neziskových organizací. Jen v málokterém městě by naše rodina dostala dobrou radu od sociálního pracovníka obce nebo úřadu práce – tato síť zejména kvůli reformám veřejné správy totiž v oblasti poskytování sociálních služeb příliš nefunguje.
Společnost Člověk v tísni začala jako první v Česku vytvářet celostní programy sociálního začleňování, konkrétně v Ústí nad Labem, Plzni a Bílině. Kromě sociálních služeb získala naše rodina zároveň podporu v zaměstnanostním poradenství, při docházce dětí do školy a doučování nebo při oddlužování. Vedle práce s klientem se pracovníci Člověka v tísni zaměřili na spolupráci s vedením obcí, školami, úřady, policií či zaměstnavateli a připravili společně se třemi městy komplexní strategie sociálního začleňování v obci. Vycházeli přitom z poznání, že pokud se mají chudí a vyloučení lidé úspěšně zapojovat do společnosti, musí na to být připravena samotná obec a její instituce - školy a úřady. Naší rodině, pokud žila například v Plzni, se zvýšila šance, že se jí podařit dostat ze sociálně vyloučené lokality - a to hlavně pokud se Člověk v tísni a vedení města dokázali shodnout na řešení sociální situace ve městě. To se ne vždy dařilo, a dobře nastartovanou spolupráci často zhatily komunální volby a výměna vedení města. Noví zástupci na radnici někdy neměli zájem navázat na předchozí spolupráci. Přesto tento projekt nazvaný POLIS znamenal průlom v plánování a řešení sociálních politik v Česku. Jeho různé obdoby se postupně rozšiřovaly do dalších měst, která chtěla situaci chudoby a sociálního vyloučení aktivně řešit. Projekt POLIS se mj. stal ideovým východiskem pro práci vládní Agentury pro sociální začleňování, která vznikla o dva roky později.
Měsíc před ukončením svého působení na pozici ministra spravedlnosti zvýšil Pavel Němec odměnu advokátům na trojnásobek, a to i za vymáhání jen nepatrných pohledávek (novela vyhlášky č. 484/2000 Sb.). To vedlo k bezprecedentní eskalaci obchodu s drobnými dluhy a k boomu vymáhání doslova korunových pohledávek. Za podání jednoduché žaloby, byť na jednu korunu, náleželo advokátovi, respektive věřiteli za náklady na advokáta, 5.400 Kč. Tato změna přinesla kromě mimořádné výhodnosti pro advokáty i systematické neslučování pohledávek např. u dopravních podniků, čímž zásadně urychlila pád obyvatel do dluhových pastí. Tuto libůstku věřitelů odnesla i naše rodina, když její dospívající syn jel třikrát načerno a jen odměna pro advokáta dopravního podniku za vymožení 3 x 500 Kč přesáhla 16 tisíc Kč.
Ve čtvrtek 5. října 2006 pozvala vsetínská radnice desítku starostů z celé České republiky do lokality Poschla daleko od centra města, aby jim představila dva nově postavené domy v provedení „antivandal“, vybudované z plechových kontejnerů. Vzápětí sem přesídlila desítky Romů z tzv. pavlačového domu na náměstí. „Unimobuňky“ radnice představila jako unikátní řešení bytové problematiky „nepřizpůsobivých občanů“, především Romů, které by mělo sloužit jako model a precedent pro další česká města. O několik dní později ve Vsetíně vyhrála KDU-ČSL v čele s dosavadním starostou a klíčovou postavou tohoto řešení Jiřím Čunkem komunální volby, později se stal senátorem, předsedou KDU-ČSL a místopředsedou vlády. Jiří Čunek akci dlouhodobě chystal. Do pavlačového domu byly rodiny cíleně od 90. let sestěhovávány. To se nezměnilo ani po r. 1998, kdy stavební úřad shledal budovu stavebně-technicky závadnou. Projekt asanace byl připravován od r. 2003, v r. 2005 získalo město dotaci na výstavbu „vymisťovacího ubytování na Poschle“ ve výši 71,4 mil. Kč. V roce 2006 se lidé z centra do buněk stěhují, ovšem ne všichni. Z veřejných prostředků zakoupil starosta Čunek ruiny v obcích mimo Zlínský kraj a v nočním přesunu bez varování do nich přestěhoval šest romských rodin. Pokud by naše rodina byla jednou z těch, které Jiří Čunek vystěhoval přes sto kilometrů daleko od původního bydliště do horské vesnice, kde nemají žádné vazby ani práci, byla by dnes pravděpodobně rozpadlá a děti v ústavní péči. Agentura pro sociální začleňování prokázala, že tento krok Jiřího Čunka stál státní rozpočet dalších 10 mil. korun na sanaci rozpadlých rodin. Pokud by naše rodina žila například v Holešově, o několik let později by se z centra – po vzoru Vsetína – přesouvala do kontejnerů na kraji města také.
Téma řešení "problémů s Romy" proniká do právě zahájeného programového období Evropských strukturálních fondů (2007 – 2013). Mapa romských lokalit má napovědět, kam peníze na investice do infrastruktury směřovat, nicméně žadatelům z veřejné správy se do podpory Romů nechce. A tak hledají, jak by peníze z Bruselu sice získali, ale nemuseli je politicky "prodávat" jako podporu romské menšiny. Hlavním kritériem pro čerpání se v regionálních programech stává místo realizace, a tak vznikají parkoviště, zateplené paneláky či náměstí sice v lokalitách, které jsou sice v souladu s mapou vyloučených lokalit, ale naše rodina je nikdy nenavštíví, natož aby je nějak využila ke zlepšení svého postavení ve společnosti, k čemuž měly ty peníze původně sloužit.
Již v roce 1994 vznikla v České republice na podnět mise Světové banky, která předpokládala prudký nárůst chudoby, na svou dobu moderní podoba zákona o sociální pomoci koncipovaného jako záchranná síť sociální ochrany. Návrh zákona obsahoval úpravu nejen dávek pomoci v hmotné nouzi, ale také sociálních služeb prevence, principů sociálněprávní ochrany a také dávek a služeb pro osoby se zdravotním postižením. Zákon o sociální pomoci projednaný Parlamentem v roce 1995 a dopracovaný do podoby paragrafů o dva roky později však nikdy nebyl přijat, protože černé scénáře ohledně vysoké nezaměstnanosti se nepotvrdily a společenská poptávka nebyla dostatečně silná. Na účinnost prvního zákona zaměřeného na řešení chudoby jsme si tak museli počkat až do roku 2007, kdy už jen doplnil komplex ostatních norem. Principem zákona o pomoci v hmotné nouzi je řešení chudoby primárně formou výplaty sociálních dávek, nikoli služeb. Chudinské dávky jsou odvozeny od částek životního minima a poskytovány výhradně v situaci, kdy je prokázáno, že žadatel o dávku objektivně nemůže uspokojit své potřeby příjmem ze zaměstnání ani prodejem svého majetku. Mezi dávky pomoci v hmotné nouzi patří i doplatek na bydlení náležející domácnostem, kterým příspěvek na bydlení (zavedený zákonem o státní sociální podpoře v roce 1995) nepokrývá skutečné náklady na bydlení. Doplatek náleží také jednotlivcům a rodinám, pro které se místo v nájemním bytě (zejména v důsledku privatizace bytů a nulové politiky dostupného bydlení) nenašlo. Na příspěvek na bydlení, pro jehož získání je potřeba mít doklad o platbě nájemného, tedy vůbec nedosáhnou. Začíná doba „řešení“ bydlení lidí mimo byty a obytné prostory sociální dávkou – doplatkem na bydlení. Výplatním místem dávek pomoci v hmotné nouzi byly až do konce roku 2011 obce, ačkoli ještě v 90. letech vlády ve svých programových prohlášeních deklarovaly potřebu, aby za sociální dávky odpovídal přímým výkonem stát a samospráva aby měla odpovědnost za zabezpečování služeb v závislosti na místních potřebách. Naše rodina tou dobou skládala svůj příjem z výplaty otce od zaměstnavatele, rodičovského příspěvku matky a příspěvku na bydlení od úřadu práce. Teprve pak mohla vyrazit na městský úřad nechat si doplatit zbývající částku do životního minima rodiny od obce. Žádný z těch úřadů jí ale neposkytnul jinou pomoc než přiznání nároku na dávku, pokud byly správně vyplněny „papíry“.
Velká část dětí ze sociálně vyloučených lokalit v Krnově dříve navštěvovala jedinou základní školu na náměstí Míru. Škola neměla dostatek žáků a potýkala se s dalšími problémy. Vedení města Krnov se rozhodlo zrušit "romskou školu", přesvědčit rodiče, aby děti vodili do různých škol a ředitele všech ostatních škol, aby se na akci rovnoměrně podíleli. Tehdejší místostarostka Alena Krušinová k tomu uvedla: „Aby byl celý proces jejich integrace úspěšný, musí být řešen komplexně. Je třeba připravit rovnoměrné rozmístění dětí do jednotlivých škol, zajistit proškolení učitelů pro práci s menšinou, nabídnout volnočasové aktivity pro děti, připravit přípravné třídy na každé škole.“ Školy začaly spolupracovat s neziskovými organizacemi a hledaly způsoby, jak děti lépe připravit na školní docházku. Ve školách vznikly volnočasové a výukové kluby „Pětka“ a „Devítka“. Ředitel školy Karel Handlíř vnímá změny postojů rodičů. „Když terénní pracovnice přijde pro Pepíčka, aby šel do Devítky, nedívají se na ni rodiče tak zle, protože ví, kam syna posílají. Dnes už nemusíme dělat osvětu. Místní lidé si uvědomují, že to děláme pro jejich děti, a berou nás,“ dodává Karel Handlíř Důležitou roli sehrál projekt financovaný z peněz Evropské unie, který pomohl školám reagovat na speciální vzdělávací potřeby některých žáků a zavést pozice asistentů pedagoga, programy doučování a mimoškolních činností. Všechny podpůrné aktivity, které zaváděla především jedna základní škola, byly vítány jak učiteli, tak žáky i rodiči. Postupně se tak rozšiřují i do dalších škol, nejnověji se zapojují i školy mateřské a další volnočasové kluby.
V souvislosti s končícím programovým obdobím Evropských strukturálních fondů zadalo Ministerstvo práce a sociálních věcí organizaci GAC zakázku na zpracování analýzy sociálně vyloučených (tehdy ještě nazývaných „romských“) lokalit. Cílem bylo zacílit podporu pro nadcházející období 2007-2013 do oblastí obývaných chudými Romy. Vznikla tak Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a na ni navázaná Mapa sociálně vyloučených romských lokalit, známá jako „Gabalova mapa“. Výzkumníci v poměrně krátkém čase od ledna do května roku 2006 identifikovali v Česku 167 obcí s celkem 310 sociálně vyloučenými romskými lokalitami (vzhledem k zadání vynechali ty, v nichž byl podíl Romů malý nebo kde Romové vůbec nežili). Analýza ukázala, že až 80 tisíc lidí, z toho asi 60 tisíc Romů, žije v horších podmínkách, než jejich spoluobčané. Drtivá většina (90 %) z oslovených 159 obcí se sociálně vyloučenou lokalitou přitom neměla žádnou koncepci, která by problematiku řešila. Dalších 9 % obcí sice mělo zpracován komunitní plán, ale ten situaci vyloučení neřešil. Relativně připraveno situaci řešit bylo pouhé 1 % obcí! Naší rodiny se činnost výzkumníků v roce 2006 ještě nijak nedotkla a o pozitivním dopadu mapování do konkrétních životů je problematické mluvit i v následujících letech, analýza s mapou ale přispěly ke zpřehlednění situace v regionech pro rozhodovatele na pražských ministerstvech. Ministerstvo práce a sociálních věcí určilo na řešení sociálního vyloučení více než dvě miliardy korun v právě vznikajícím Operačním programu Lidské zdroje a zaměstnanost, a to zejména pro nestátní neziskové organizace, jejichž terénní práce byla vyhodnocena jako nezbytná pro zmírňování dopadů sociálního vyloučení (http://bit.ly/1TZeN9J). Analýza také přispěla k otevření diskuze nad tématem začleňování "romských komunit", byť se ukázalo, že veřejná správa v podstatě žádné relevantní politiky připraveny nemá, a to ani pod dohledem Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Z debat vyplynula potřeba řešit situaci v obcích i na státní úrovni, o což se měla postarat vládní instituce Agentura pro sociální začleňování založená začátkem roku 2008
V říjnu a listopadu se v Litvínově konaly dvě velké demonstrace neofašistů a nacionalistů, organizované Dělnickou stranou. Po jejich skončení se vydala část účastníků na pochod od náměstí směrem k sídlišti Janov, kde došlo k násilným střetům složek policie s účastníky pochodu. Byla to v české novodobé historii první demonstrace nacionalistů, ke které se přidali ve větším množství někteří místní "běžní" občané a která měla rysy pogromu. Prohlubuje se tak trend, kdy se sociální exkluze stává předmětem pravicového extremismu, a narůstá počet demonstrací neonacistického hnutí proti sociálně vyloučeným lidem. Jsou charakteristické snahou o svou (politickou) legitimitu, což se jim zčásti díky přímé nebo nepřímé podpoře některých politiků daří. Představitelé neonacistické scény, především DS(SS) se snaží reprezentovat zájmy příslušníků majority, k čemuž jim pasivita řady měst přenechává prostor; mnoho místních politiků je také k aktivitám neonacistů přinejmenším tolerantní. Město Litvínov následně na sídlišti Janov zavedlo tzv. nulovou toleranci, což byla řada bezpečnostních opatření a posílení sociální práce, ale začaly i šikanózní kontroly v domácnostech.
Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost měl v oblasti 1.2 podporovat rovné příležitosti žáků ve vzdělávání. Na začátku programu v roce 2008 se sice organizacím a školám dostávalo podpory například pro zavádění asistentů pedagoga, ale MŠMT posléze převedlo výraznou část prostředků školám do tzv. šablon, ze kterých si jen málo škol vybralo podporu inkluze. V některých krajích, například v Ústeckém, se prokázalo, že při výběru projektů nerozhodovala ani tak kvalita projektových žádosti, jako spíš známosti. Na celostátní úrovni se zase prosazovaly projekty, které skrytě podporovaly segregaci ve vzdělávání - například tzv. Střediska integrace menšin. Děti v naší rodině tak přišly o přímou podporu pro své vzdělávání ve škole i mimo ni, nedostalo se jim podpory asistenta pedagoga ani potřebné podpory při domácí přípravě do školy. Organizace, které poskytují např. odpolední doučování v rodinách, neměly přístup k podstatné části prostředků z Evropského sociálního fondu, protože volba mezi vybavením počítačové učebny nebo podporou inkluze byla pro řadu ředitelů škol jasná.
Světová banka vydala zprávu "Česká republika: Šance na zlepšení zaměstnanosti Romů", z níž vyplývá, že české úřady práce poskytují své služby plošně, takže každému uchazeči o zaměstnání nabízejí v podstatě totéž. Zpráva doporučila kategorizaci klientů na nezaměstnané, neaktivní a mladé do 24 let, jejichž potřeby se liší natolik, že jim nabídka služeb musí být přizpůsobena. Rok 2008 byl posledním rokem, kdy bylo vhodné si podstatné rozdíly mezi nezaměstnanými uvědomit, protože v dalších letech na to kvůli ekonomické recesi už nebyl čas. Naše rodina strávila ovšem i relativně úspěšný rok 2008 v úzkém kontaktu s úřadem práce, protože zdravotně postižení, rodiče malých dětí, dlouhodobě nezaměstnaní a lidé se základním vzděláním zůstávají bez práce, i když jinak je po zaměstnancích sháňka. Tedy aspoň tam, kde se na nezaměstnané hledí jako na jednolitou masu, procento nebo číslo.
V roce 2008 vznikla po mnoha letech diskuzí vládní Agentura pro sociální začleňování. Dostala za úkol podporovat obce při sociálním začleňování a pomáhat koordinaci ministerstev. Během let 2009-2015 se z ní stal hlavní orgán vlády v této oblasti, pracovala ve více než 70 obcích a pomáhala zajišťovat obcím a dalším partnerům peníze především z EU. V současné době prochází proměnou po výměně vedení a odchodu více než 20 klíčových pracovníků. Naše rodina - pokud žila ve městě, kde Agentura úspěšně působila - mohla díky větší podpoře z projektů získat podporu při hledání práce, pomoc od sociálních služeb, které v obci začaly působit, děti mohly ve škole využívat podporu asistenta pedagoga a odpoledne trávily volný čas v nízkoprahovém klubu. Kromě konkrétních aktivit, které tvořily potřebný koordinovaný celek, byla neméně důležitá také častá proměna celkové atmosféry v obci a aktivní a racionální přístup k řešení problémů chudých lidí.
Třetina z 240 žáků základní školy v Poběžovicích na Klatovsku jsou sociálně znevýhodněné děti, které sem dojíždějí z 26 spádových obcí ekonomicky nestabilního regionu. Ve škole jsou integrovány zdravotně postižené děti, v současné době mj. tři žáci s lehkým mentálním postižením v kombinaci s vážnější formou epilepsie. Škola patří mezi velmi úspěšné realizátory inkluzivního vzdělávání. V roce 2008 nové vedení školy v čele s ředitelem Vladimírem Foistem udělalo velké změny. Základem úspěchu je individuální přístup ke každému dítěti, který reflektuje rozdílné vzdělávací potřeby jednotlivých žáků a zároveň intenzivně prohlubuje spolupráci rodiny a školy. Dětem se věnují nejen sami učitelé, ale i jejich asistenti, speciální pedagogové a psycholog. Škola opustila memorativní metody frontálního vyučování a využívá řadu moderních vyučovacích metod, projektové vyučování, spolupráci s neziskovými organizacemi. Finanční prostředky získává nad rámec školských normativů především z projektů Evropské unie, z rozvojových programů ministerstva školství a od sponzorů. Inkluzivní program školy v Poběžovicích přispívá ke stabilizaci celého regionu.
Krátce po demonstracích v Litvínově v roce 2008 přispěchal se svým řešením odbor prevence kriminality ministerstva vnitra: šlo o projekt „Úsvit“. Ideové východisko bylo takové, že neonacisti a „slušní lidé“, kteří demonstrují proti lidem žijícím v sociálně vyloučených lokalitách, mají tak trochu pravdu, protože chudí Romové přece dělají nepořádek a jsou ostatním na obtíž. A že je tedy na místě ten pořádek udělat. A nejlépe, když si jej – za podpory ministerstva vnitra – udělají Romové sami mezi sebou, protože si nejlépe rozumí. Stěžejními prvky projektu Úsvit byli tedy romští asistenti policie a romští mentoři, ovšem největší poptávka byla po masivním posílení kamerových systémů, aby obyvatelé sociálně vyloučených lokalit byli pod opravdu pečlivým dohledem.
17. února v Chomutově zabavovali exekutoři pod dohledem policie vyplacené dávky hmotné nouze – nakonec celkem 41 lidem, jejichž průměrný dluh činil asi tisíc korun, nejčastěji však přesně 424 Kč za svoz odpadů organizovaný městem. 4 z 5 exekuovaných lidí byli Romové. Exekutor odebral dlužnou částku, soudní poplatek a odměnu pro sebe (6 500 – 9 500Kč), lidem ponechal v průměru jeden tisíc korun. Došlo mj. k porušení ustanovení § 317 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, podle kterého dávky pomoci v hmotné nouzi nepodléhají exekuci. Nepodařilo se dopátrat, podle jakého klíče bylo 41 dlužníků vybráno. Exekuce dávek byla jedním z nejviditelnějších opatření akce Záchranný kruh, kterou vyhlásil magistrát Chomutova: „Město chce podat pomocnou ruku všem slušným lidem, kteří doplácejí na chování nepřizpůsobivých občanů. Město se proto rozhodlo nekompromisně a tvrdě postupovat proti neplatičům a prostitutkám." V oficiální prezentaci města se objevilo heslo: „Děláš problémy? Dostaneš pokutu! Nezaplatíš ji? Vezmeme si ji sami!“ Primátorka Řápková vytvořila ve městě atmosféru strachu a pronásledování, na dlouhé roky poštvala lidi proti sobě. Zavedla nové označení „nepřizpůsobivý“, kterým ve spojení se Záchranným kruhem dokázala pro veřejnost jasně definovat skupinu lidí, jež chce z města vytlačit. Ve stejnou dobu vyjednává vedení města Kladna na ministerstvu pro místní rozvoj významné změny v parametrech dotace na opravu tzv. romských vyloučených sídlišť. Podaří se mu to a Kladno získává přes 156 mil. Kč na rekonstrukční práce na sídlišti v Kročehlavech (přes 100 mil. na veřejná prostranství). Do budovy na samém okraji města za kročehlavským sídlištěm, ve které žijí dlužníci a chudí lidé, zejména Romové, přitom putuje pouze 3,7 mil. Kč. Ty nakonec přijdou vniveč, budova je dnes v troskách bez nájemníků. 150 miliónů, které měly z evropských fondů posloužit na opravu bydlení ve vyloučených lokalitách, město využilo na zcela jiné účely.
Úřad práce v Mostě zareagoval na doporučení Světové banky projektem "Podpora zaměstnanosti v sociálně vyloučených lokalitách Mostecka" spolufinancovaným z ESF, který probíhal v letech 2009 - 2012. Důsledné zacílení na sociálně vyloučené lokality a zachování maximální možné míry kulturně citlivého přístupu k jejich obyvatelům – chudým lidem, převážně Romům – byly výzvou. Účastníci se vybírali ve čtyřech geografických oblastech a čtyřech cyklech tak, aby skupinky nepřesáhly počet 25 osob a nikdo nemusel dojíždět na delší vzdálenost. Neprobíhala žádná sezení s psychology a psaní testů, individuální poradenství následovalo až po "bezpečnějším" skupinovém a řeč se vedla primárně o problémech, s nimiž klienti na setkání přišli (dluhy, zdraví, péče o rodinu apod.). Účastníci se dozvěděli, že je čeká řetězec několika stupňů podporovaného zaměstnání, na jehož konci mohou získat roční pracovní poměr s dotací pro zaměstnavatele. Ten si je poté může ponechat i bez příspěvků. Nikdo přitom nezůstal na této cestě ponechán svému osudu. V projektu pracovalo 8 odborných poradců pro práci s cílovou skupinou tak, aby byli dostupní v místě, kde probíhaly projektové aktivity, tedy i při praxi u zaměstnavatelů nebo v rekvalifikačních střediscích. Po nástupu do zaměstnání zůstávali poradci v kontaktu s účastníky i zaměstnavateli a poskytovali oběma stranám potřebnou asistenci. Výsledek projektu předčil očekávání. Ze 476 účastníků se podařilo zaměstnat 177 osob (37 %), z nichž 162 (34 %) zůstalo zaměstnáno ještě nejméně 6 měsíců po skončení mzdových příspěvků zaměstnavatelům. Krajské pobočky Úřadu práce v Ústí nad Labem, Ostravě a Olomouci převzaly princip mosteckého „experimentu“ do svých krajských projektů a pokračují v tom i v programovém období 2014 - 2020.
Veřejná služba byla zavedena v květnu 2009 proto, aby si rodiny v hmotné nouzi mohly prací pro obec vylepšit svůj příspěvek na živobytí o 500 - 1500 Kč měsíčně (podle počtu vyživovaných osob) a zároveň zvýšit své šance na nabídku skutečného zaměstnání za mzdu, např. formou veřejně prospěšných prací. V řadě obcí se veřejná služba rychle uchytila a byla populárním (a jediným) nástrojem obcí v oblasti zaměstnanosti. Zároveň si ji oblíbili mnozí chudí lidé, kteří si díky ní mohli přivydělat peníze, které jim jinak v rozpočtu chyběly. Existovaly ovšem celé kraje, kde ještě v roce 2010 žádná obec veřejnou službu nezavedla. Řada obcí ji také začala zneužívat jako nástroj ke zviditelnění (očernění) osob pobírajících dávky. Přes řadu pozitiv takto pojatá veřejná služba znamenala, že k lidem bez práce a závislých na dávkách mohly obce přistupovat velmi různě a nepřiměřeně regulovat dávky (tím, komu a za jakých okolností výkon veřejné služby nařídí a koho naopak této povinnosti nevystaví). Systém se stal celostátně nespravedlivým a netransparentním. Matka naší rodiny např. tou dobou nosila výraznou oranžovou vestu s nápisem VEŘEJNÁ SLUŽBA nenechávající nikoho na pochybách, že je to právě ona, kdo aspoň něco pro obec dělá, když už ji ostatní pracující živí ze svých daní. Veřejná služba ukázala, jaké to je, když o opatřeních pro chudé rozhodují místní politici.
Agentura pro sociální začleňování přišla s konceptem prostupného zaměstnáván. Základem tohoto přístupu je pohled na veřejnou službu jako aktivizační opatření, tedy jen jakýsi první stupeň na cestě ke skutečnému zaměstnání. Dokonce i tolik populární veřejně prospěšné práce (VPP), tedy zaměstnání na základě pracovní smlouvy a za mzdu, jsou teprve nyní označeny jen za součást řetězce, jehož cílem není, aby byli lidé pobírající dávky vidět v ulicích, kterak pracují. Cílem je chudé a nezaměstnané nevidět vůbec, jelikož budou zrovna někde v v normálním zaměstnání. Předobrazem tohoto pojetí politiky zaměstnanosti byly tou dobou již ukončené první projekty zaměřené na cílové skupiny dlouhodobě nezaměstnaných, s nimiž dříve úřady práce pracovaly jen periodickým opakováním VPP. Projekty typu „Návrat do práce“ ukázaly, že když se k výplatě mzdových příspěvků přidají motivační a poradenské aktivity směřující k vyřešení problémů zdánlivě s prací nesouvisejících (např. bydlení nebo rodina) a doprovodná opatření typu proplácení cestovného či nákladů na hlídání dětí, je návratnost uchazečů do evidence ÚP nápadně nižší. Prostupné zaměstnávání je od této doby nezpochybňovaným konceptem aktivní politiky zaměstnanosti. Příkladem vhodné podpory je využívání podmínky zaměstnání 10 % dlouhodobě nezaměstnaných osob ve veřejných zakázkách, s níž má od roku 2010 dobrou zkušenost město Most.
Po zrušení příspěvku na dopravu pro dojíždějící žáky a studenty v sociálně slabých rodinách v roce 2004, které se „svezlo“ s převodem dávek státní sociální podpory na úřady práce, došlo v roce 2010 i ke zrušení sociálního příplatku pro nízkopříjmové rodiny s dětmi, s účinností od roku 2011. Od roku 2012, kdy sjednocený Úřad práce ČR převzal i dávky pomoci v hmotné nouzi, byl sociální příplatek zrušen i pro rodiny s dětmi se zdravotním postižením. Polovina rodin, které dříve pobíraly sociální příplatek, se v prvním čtvrtletí roku 2012 propadla do hmotné nouze (http://www.mpsv.cz/cs/12962). Rok 2010 je v tomto ohledu bodem zvratu. Doposud společnost vyjadřovala formou státní sociální podpory svou solidaritu vůči rodinám, nyní ale sociálně slabé rodiny spadly, v rámci zjednodušování, do systému obecné chudinské podpory. Je to stejné, jako kdyby vláda občanům sdělila, že kdo má děti a s péčí o ně spojené zvýšené náklady, ať si prostě vystojí frontu na sociálce, protože pokud na ně nemá, neměl si děti vůbec pořizovat. Přesně tato interpretace zrušení sociálního příplatku se skutečně mezi občany uchytila a je v Česku dosud „populární“. Prozíravější vlády zemí vyspělého světa přitom mezitím bijí na poplach a, s ohledem na nepříznivý demografický vývoj a stárnutí obyvatel, provádějí prorodinná opatření. V naší rodině dcera v roce 2010 pomalu dorůstala do věku nástupu do 1. třídy. Když se rodiče dozvěděli, že sociální příplatek se nově týká jen dětí se zdravotním postižením, smířili se s posudkem, který se jim nejdříve nezdál - totiž, že dcerka má pravděpodobně lehké mentální postižení. Za rok už to ale bylo jedno, protože o sociální příplatek stejně přišly i děti se zdravotním postižením.
Jako inovativní prvek klasické terénní práce byl na Olomoucku zaveden tzv. mobilní tým, který operoval v lokalitách, kde služby vůbec nebyly zajištěny a kde docházelo k migraci zejména rodin s nezaopatřenými dětmi. Olomoucký kraj se tak rozhodl řešit nedostatečné kapacity některých obcí v oblasti sociálních služeb novým způsobem, pro který zajistil financování z evropských dotací. Aktivitu realizoval tým sociálních pracovníků Člověka v tísni, o.p.s., který pracoval v úzké součinnosti s krajskou romskou koordinátorkou a dalšími institucemi. Zdeňka Jelínková z ČVT k tomu uvádí: "Mobilní tým je jakousi výsadkovou jednotkou, která provádí operativní a časově omezené intervence v místech, kde se aktuálně objevily či prohloubily problémy spojené s oblastí sociálního vyloučení a kapacity místních poskytovatelů sociálních služeb zde nedostačují. Za dobu své existence byl mobilní tým úspěšný v suplování chybějících sociálních služeb, zavádění prvků síťování, intervencích do oblastí soužití, iniciování preventivních strategií apod. Vedle toho jsou nepřehlédnutelné jeho výsledky v oblasti rychlého monitoringu
Vláda schválila Strategii boje proti sociálnímu vyloučení do roku 2015, první vládní dokument, který řešil sociální začleňování meziresortně a bez ohledu na etnicitu. 71 opatření mělo za úkol řešit 7 ministerstev tak, aby se vzájemně prolínaly a řešily situaci rodin (nejen) v sociálně vyloučených lokalitách ze všech hledisek - bydlení, zaměstnanosti, vzdělávání, předlužení a bezpečnosti. V centru podpory stála Agentura pro sociální začleňování, která vládní politiky pomáhala přenášet na lokální úroveň. Naše rodina neměla ze strategie bezprostřední přínos, respektive měla její dopady pocítit postupně, jakmile budou úkoly řešeny ministerstvy legislativními i nelegislativními změnami.
V účinnost vstupuje novela zákona o spotřebitelském úvěru z dílny Ministerstva financí, která vychází z evropského práva na ochranu spotřebitele. Věřitelé musí nově poskytovat spotřebitelům řadu informací před uzavřením smlouvy i v samotné úvěrové smlouvě. Dobrý úmysl má, jako už tolikrát předtím, svá ALE. Informační povinnost vede k výraznému prodloužení textů smluv, které mají navíc spíš formální charakter. Dobré je, že věřitel musí nově ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, tedy posuzovat jeho příjmy, výdaje či úvěrovou historii, chybí však jakékoli sankce, pokud by tak neučinil. Spotřebitel má také právo od úvěrové smlouvy bez uvedení důvodu odstoupit ve 14-denní lhůtě od jejího uzavření, právo na bezplatný výpis či předčasné splacení úvěru. Nově se objevuje i možnost obrátit se v případě sporu na finančního arbitra. Zákon se však nevztahuje na všechny úvěry, např. na úvěry do 5.000 Kč nebo hypotéční úvěry. Solidní věřitelé své úvěrové smlouvy přizpůsobují novým povinnostem, avšak nesolidní společnosti využívají mezery a začínají se soustředit na poskytování mikroúvěrů do 5.000 Kč, zejména po internetu. Nesplácený úvěr na 3.000 Kč se tak může vyšplhat na částku mnohem vyšší, než kdyby si dlužník půjčil více než 5.000 Kč. Novela zákona navíc nijak neupravila sankce za neplacení dluhů, takže pokračuje praxe, kdy např. za nesplácený úvěr ve výši 15.000 Kč je po dvou letech vymáháno půl milionu korun. Dopad tohoto opatření na naši rodinu tak nebyl prakticky žádný. Delším textům smluv nerozuměli a nikdy se jim nestalo, že by nějaké společnosti záleželo na tom, jestli někdo v domácnosti pracuje a existuje tedy předpoklad, že úvěr bude splácen. Naopak, do ulice, kde bydleli, chodili nabízet půjčky poskytovatelé, u nichž se zdálo, že se na nezaměstnané a chudé domácnosti bez právního vědomí přímo zaměřují.
Takzvaná „podmínka 10 % ve veřejných zakázkách“ (využitá poprvé v Mostě) začíná být hitem v nabídce obcím, které nutně potřebují řešit místní zaměstnanost znevýhodněných osob. Doposud neměly v ruce žádný jiný nástroj než veřejně prospěšné práce závislé na dohodách s úřadem práce a nejistých zdrojích aktivní politiky zaměstnanosti. V srpnu 2011 se město Litvínov dotázalo Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jestli je legální dát do zadávací dokumentace podmínku, aby 10 % z celkového počtu pracovníků, kteří se budou na zakázce podílet, přijala vítězná firma z řad dlouhodobě nezaměstnaných osob. ÚOHS odpověděl, že to možné je, což se stalo spouštěčem přenosu této praxe do jiných obcí. Příklady dobré praxe při využívání veřejných zakázek v ČR i zahraničí k zaměstnávání zejména sociálně znevýhodněných osob, stejně jako návody, co dát do zadávacích dokumentací a na co si dát pozor, shrnula Agentura pro sociální začleňování ve dvou publikacích v roce 2012: http://www.socialni-zaclenovani.cz/socialne-odpovedne-zadavani-verejnych-zakazek-metodika-a-manual-dobrych-praxi (příslušné vyjádření ÚOHS je v metodice na str. 51-52). Později pak v roce 2016 vydala partnerská organizace P3 – People, Planet, Profit, o.p.s. další příručku, která vycházela z nového zákona o zadávání veřejných zakázkách, který začne platit od 1.10.2016. Ta popisovala také zavedení podmínky 10 % nebo její obdoby v Lesích ČR, Povodích a v ústředních orgánech státní správy, zejména na MPSV. Spolu s praktickými návody a potvrzením renomované advokátní kanceláře o vhodnosti využívání veřejných zakázek ke společensky prospěšným účelům je materiál k dispozici zde:
We'd love to hear from you. Please send questions or feedback to the below email addresses.
Before contacting us, you may wish to visit our FAQs page which has lots of useful info on Tiki-Toki.
We can be contacted by email at: hello@tiki-toki.com.
You can also follow us on twitter at twitter.com/tiki_toki.
If you are having any problems with Tiki-Toki, please contact us as at: help@tiki-toki.com
Close