Proč v Česku vyrostlo za 26 let přes 600 chudinských čtvrtí?

Od roku 1990 do současnosti vyrostlo v Česku přes 600 chudinských ghett s více než stovkou tisíc obyvatel, kteří jsou z 80-90% nezaměstnaní. Navíc téměř další milion zaměstnaných lidí žije v riziku chudoby. Jak je to možné? Kdy a kde se rozhodovalo o tom, kolik chudých a sociálně vyloučených lidí v Česku bude, jsme pro vás zachytili v mapě hlavních událostí ve veřejných sociálních politikách od roku 1990. Dopady rozhodování politiků jsme pro vás sledovali na osudech rodiny, která se postupně propadá do stále kritičtější situace.

V době změny režimu v roce 1989 na území Česka nebyla žádná sociální ghetta tak, jak je známe dnes - holobyty či celé čtvrtě nebo chudinské ubytovny. Nyní, po více než 26 letech, jich tu je přes 600 s více než stovkou tisíc obyvatel. Navíc téměř další milion lidí žije v riziku chudoby, do které lze snadno spadnout při ztrátě zaměstnání, bydlení, při značném spotřebitelském zadlužení Čechů nebo prostě při mimořádné události jako je nemoc, rozpad rodiny anebo „jen“ nečekaná platba.;xNLx;;xNLx;Obrovské zátěže z důsledků komunistického režimu v ČSSR, jako bylo segregující školství, sociální inženýrství v podobě násilného přesidlování lidí (zejména Romů) do oblastí s těžkým průmyslem, umělá a neefektivní zaměstnanost, glorifikace „dělnické třídy“, destrukce původních sídel ustupujících těžbě (za vše např. likvidace historického města Mostu), koncentrovaná výstavba panelových sídlišť u průmyslových gigantů, a mnohé jiné, zůstaly dlouho neřešeny. Dále se zvětšovaly a projevovaly v novodobé chudobě, která se postupně rozvinula jako vedlejší efekt transformace centrálně řízeného hospodářství na tržní ekonomiku. ;xNLx;;xNLx;Jak je to možné? Kde se stala CHYBA? ;xNLx;;xNLx;Někdo namítne: vždyť je to běžné, že lidé jsou bohatší a chudší. Dalo se čekat, že Česko na cestě ke kapitalismu projde vývojem, který zvětší rozdíly ve společnosti. Navíc patříme mezi země s nízkou nezaměstnaností a relativně málo rozevřenými sociálními nůžkami. ;xNLx;;xNLx;ANO, ALE: ;xNLx;;xNLx;Chudých lidí a těch ohrožených úpadkem do chudoby nemuselo být zdaleka tolik. Chudí a nezaměstnaní budou vždy, ale bude jich tím méně, čím více budou veřejné politiky chudobu řešit a předcházet jí. Jen skutečně málokdo chce být chudý a bez práce, ale hodně lidí se do takové situace dostane někdy svou vinou, jindy bez zavinění shodou okolností, nejčastěji však kombinací řady událostí, z nichž některé ovlivnit mohl a jiné nikoliv. A stále více lidí se do chudoby prostě narodí.;xNLx;;xNLx;Zároveň se v Česku rozmohl obrovský byznys s chudobou, na chudých vydělávají majitelé ubytoven a bytů, exekutoři a lichváři, organizátoři práce na černo, ale mnohdy i (zejména lokální) politici, kteří v předvolebních kampaních neskládají účty za to, že problémy chudoby a narušeného soužití neřešili, ale naopak je ještě před voliči eskalují.;xNLx;;xNLx;Veřejná politika od 90. let minulého století problém přibývajících ghett dlouho nevnímala. Později se jej pokusila odstínit přes relativně dostupné sociální dávky, čímž problém nejen neřešila, ale naopak prohlubovala – pomáhala etablovat strategii přežití závislou především na sociálních dávkách při nedostupnosti legální práce. V okamžiku, kdy bylo před dvaceti lety zapotřebí systematicky řešit postupnou ztrátu bydlení a zaměstnaní desítek tisíc lidí, nárůst zadluženosti a vznik izolovaných chudinských enkláv se toho žádná z vlád jako celek nechopila (s čestnou výjimkou několika ministrů). K dispozici přitom byla řada nástrojů v podobě aktivní politiky zaměstnanosti, sociálních služeb, sociálního bydlení, regulace úvěrových společností, inkluzivního vzdělávání aj. Vedle toho zcela dominovaly obecní politiky vytlačování chudých na okraj – ať už privatizací bytového fondu, nebo ostrakizací lidí, zejména Romů. Tyto politiky mají své nejznámější reprezentanty v Jiřím Čunkovi, který vystěhoval desítky rodin nejen do kontejnerů na okraji města, ale také a především do polorozbořených domů na vsi, které nikdo nechtěl a které starosta Čunek za veřejné peníze nakoupil; anebo v Ivaně Řápkové, která v Chomutově vytvořila atmosféru strachu a všudypřítomné represe a zavedla bezprecedentní exekuce sociálních dávek. ;xNLx;;xNLx;Vedle toho si veřejná správa dlouho nevěděla rady s problémem sociálního vyloučení Romů, a postupně si osvojovala strategii národnostního řešení, tedy že si Romové musí pomoci sami prostřednictvím svých elit, které budou mít vyhrazené místo ve veřejné správě. Tím zbavovala veřejné instituce odpovědnosti za řešení sociálního vyloučení Romů. Podstatnou změnu v přístupu znamenalo až založení vládní Agentury pro sociální začleňování v roce 2008, která se zaměřila na spolupráci s obcemi v oblasti sociálních politik jako takových. ;xNLx;;xNLx;Situace se vyhrotila okolo roku 2012, který lze označit za nejhorší rok sociálního vyloučení v Česku. Do praxe se zaváděla sociální reforma, která dramaticky seškrtala sociální dávky a zavedla přísný dohled nad nezaměstnanými, což nevedlo k jejich zaměstnávání, ale vyřazování z evidence Úřadu práce. Veřejná služba, postupně zaváděný nástroj aktivizace, přestala být bonifikována a lidé začali pod přísnou kontrolou pracovat zadarmo. Převod „sociální“ agendy z obcí na Úřad práce znamenalo rozpad sociální práce na obcích. ;xNLx;;xNLx;Na lokální úrovni se politický souboj o voliče a bezkoncepční sociální politiky zhmotnil do sociálních nepokojů na Šluknovsku, které se od roku 2011 lavinovitě šířily do celé republiky a znamenaly vzestup politického populismu a radikalismu. Sociální nepokoje se staly součástí veřejného života letních měsíců na dlouhé čtyři roky. ;xNLx;;xNLx;Na události okolo roku 2012 postupně přicházela reakce, prudce přibylo chudinských ubytoven (a v důsledku toho i vyplacených dávek doplatku na bydlení spekulantům s ubytováním), stále více lidí stále častěji migrovalo, a to především v úniku před dluhy a při ztrátě bydlení. Únik se stal dostupnější strategií, než setrvání a pokus o řešení všech problémů najednou, zvláště když pro řešení lidé ztráceli oporu. ;xNLx;;xNLx;Pro veřejné politiky je to důležitá zpráva – nyní, po 26 letech od společenské změny, doplácíme na závady v sociálních politikách za celé období. V sociálně vyloučených lokalitách vidíme reakci na nevhodné zásahy a chybná rozhodnutí ve veřejné správě. Ke každému rozhodnutí je možné alespoň částečně dohledat jeho dopady, zjistit, k čemu reálně vedly a jak na něj lidé reagovali. ;xNLx;;xNLx;Institut pro sociální inkluzi proto sestavil časovou osu, která tyto hlavní události pojmenovává, řadí je za sebe ve zřejmých souvislostech a sleduje jejich dopady na lidi. U každého uzlového bodu je popsáno, jaký dopad zanechal na život modelové rodiny. ;xNLx;;xNLx;Vedle toho jsou v mapě zaznamenána také rozhodnutí veřejné správy, která měla na lidi pozitivní dopad. Je jich sice nesrovnatelně méně, ale jsou ještě důležitější. Společně s dobrými praxemi z regionů a obcí představují základ efektivní a moderní sociální politiky, která problémy chudoby a sociálního vyloučení nepřehlíží, ale identifikuje, analyzuje a řeší – což by mělo být v moderním státě samozřejmé. ;xNLx;;xNLx;Pomalu, ale zaznamenatelně přibývá politiků a úředníků, kteří na různých úrovních veřejné správy chtějí a dokáží takto pracovat. A to je důležitý vklad pro Českou republiku. ;xNLx;;xNLx;Bylo zbytečné problém nechat přerůst do rozměrů, které ohrožují sociální soudržnost v některých regionech Česka. Sociální vyloučení dnes představuje jeden z nejzávažnějších veřejně politických problémů, jehož další neřešení ho bude dále eskalovat. ;xNLx;;xNLx;Institut pro sociální inkluzi chce pomoci předejít stupňování problémů a přispět k trvalému zlepšování veřejných politik, aby byly v řešení sociálního vyloučení a při jeho předcházení efektivní. ;xNLx;;xNLx;Institut sdružuje osobnosti s profesním zázemím ve veřejných politikách sociální inkluze i neziskovém sektoru. Bude působit jako think-tank, který přináší veřejné správě zpětnou vazbu, ale také konstruktivní návrhy, opřené o dobré praxe v Česku i zahraničí. ;xNLx;

Inkluze školství nerozbila

Inkluzivní revoluce ani demolice se první školní den v září nekonaly. Obavy ani výhrůžky odpůrců se nenaplnily. Základní školy nepraskají pod náporem dětí s lehkým mentálním postižením houfně opouštějících praktické školy. Od 1. září platí novela školského zákona, která přinesla změnu zejména ve vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. To podle § 16 zákona a prováděcí vyhlášky č. 27/2016 probíhá v režimu pěti stupňů podpůrných opatření, která těmto žákům navrhují poradenská zařízení. Platí dvouleté přechodné ustanovení, podle kterého mohou být žákům se speciálními vzdělávacími potřebami poskytována podpůrná opatření nadále podle vyhlášky č. 73/2005 Sb., v pozdějším novelizovaném znění. V současné době probíhají analýzy náběhu novely do praxe. Již nyní je však možné říci, že vzdělávací soustava významnou změnou prochází bez dramatických otřesů. Z analýz vyplyne, jak novou diagnostiku a způsob doporučování podpory žákům zvládají nejen poradenská zařízení, ale také poradenská pracoviště ve školách a samotní učitelé. Je totiž zřejmé, že v systému chybí stovky asistentů pedagogů, ale také například dostatek dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v metodách práce, které inkluzi podporují. Je také jasné, že nedošlo k masivnímu přesunu žáků s lehkým mentálním postižením z praktických základních škol do běžných. Povinnost přijmout takové dítě do běžné školy totiž nevznikla s novelou, ale platí podle zákona již od roku 2004 a vztahuje se na všechny žáky, tedy i žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Jak prokázala společnost ČOSIV (viz http://cosiv.cz/wp-content/uploads/2016/10/inkluze_v_cislech.pdf), dlouhodobě se snižuje počet diagnóz LMP na mezinárodní úroveň cca 1,8% výskytu v populaci. Přitom cca 15% dětí s touto diagnózou již bylo integrováno do běžných škol před nástupem platnosti novely školského zákona a se zářím 2016 se toto procento jen mírně navýšilo. Klíčovou změnou však vedle samotných stupňů podpory a podpůrných opatření je jejich nárokové financování. Sněmovna schválila návrh změny financování regionálního školství se začátkem roku 2017 a tato změna má definitivně zajistit financování nárokové podpory žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Do jaké míry se školám nyní, před plánovanou změnou ve financování regionálního školství, dostávají prostředky na aplikovaná podpůrná opatření, však musí také zjistit analýzy, jež právě probíhají. Z role však v této situaci vypadává Ministerstvo školství, které si uložilo do voleb bobříka mlčení na inkluzi, což je pravý opak toho, co by mělo především ve vztahu k pedagogické veřejnosti, školám a rodičům dělat – trpělivě vysvětlovat změny a především metodicky vést zavádění změn. Ukazuje se totiž řada praktických problémů při aplikaci novely či její prováděcí vyhlášky a bez uklidnění a jasného vedení ministerstvem mohou tyto problémy ohrožovat celý smysl společného vzdělávání ve školách. Pro děti z naší rodiny však novela znamená velký přínos. Již nyní – na základě opakovaného vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně – dostala jejich škola doporučení na zajištění konkrétních podpůrných opatření. Některá, jako například asistent pedagoga ve třídě, pro ně zatím nejsou dostupná, ale i to se může během dvou let dále měnit.

Školská obroda odspodu

Poprvé od r. 1990 podnítilo ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) aktivitu pro rozvoj kvality a inkluze v předškolním a základním vzdělávání zdola, tedy z úrovně mateřských a základních škol, odborů školství obecních úřadů a místních akčních skupin (MAS). V roce 2015 vypsalo MŠMT výzvu pro obce, MAS a další, aby v územích (nejlépe obcí s rozšířenou působností) zpracovaly místní akční plány (MAP) rozvoje vzdělávací soustavy s oporou ve financování ze strukturálních fondů EU. V roce 2016 se s různou kvalitou a odborností plánování rozeběhlo na většině území ČR. MŠMT ale meškalo s metodickou podporou plánů a začalo ji dodávat až na konci roku 2016. Přesto se některé MAP již nyní stávají podněcovatelem změn, aktivizují ředitele a učitele ve školách i úředníky obecních úřadů. Na mnoha místech se po dlouhé době znovu rozebíhá spolupráce, která roky uvadala nebo dokonce neexistovala. Do plánování rozvoje vzdělávání jsou vtahováni rodiče a neziskové organizace. Důraz na kvalitu, dostupnost, inkluzi a gramotnosti (zejm. čtenářskou a matematickou) při vzdělávání mění přístupy některých zapojených aktérů a etabluje je i tam, kde byly doposud v menšině, či dokonce tabu. Proti tomu stojí fakt, že řada plánů (kvalifikovaným odhadem až polovina) je zpracovávána ledabyle či formálně, nepodněcují spolupráci a jsou pouhým soupisem investičních přání z jednotlivých škol. Kvalitu plánů nedokáže prověřit ani MŠMT, které k tomu nemá dostatek kapacit a expertizy, a zřejmě i tyto neúčelné a formální plány přijme a jejich prostřednictvím pošle do regionů prostředky EU. Kvalita a realizovatelnost MAP se s koncem roku 2016 nedá odhadovat. Není jasné, kolik MAP bude jen formálních, a kolik jich skutečně naplánuje progresivní změny. Nicméně česká vzdělávací soustava se po letech začíná proměňovat odspodu aktivitou podnícenou svrchu. Evropské prostředky, které MŠMT slibuje zacílit na opatření, která budou v MAPech naplánována, by měly tento trend ještě umocnit. Naše rodina zatím o MAP vůbec nic neví a nejspíš se ani nikdy nedozví. Během roku nebo dvou však prakticky pozná, jestli je plán v obci, kde žije, skutečně k něčemu dobrý. Pokud ano, může do školy, kam chodí děti z naší rodiny, přibýt asistent pedagoga navíc. Třídní učitel může začít učit metodami, které reagují na potřeby znevýhodněných dětí a ty, místo toho, aby nečinně vysedávaly v poslední lavici, začínají mít z učení radost a dělat pokroky.

Skutečná práce v sociálním podniku

Úřad ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu ani v průběhu roku 2016 nezvládl předložit do vlády věcný záměr zákona o sociálním podnikání, jehož obrysy byly hotovy již koncem roku 2014. Důslednost ze strany obou spolupředkladatelů, Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva průmyslu a obchodu, zachránila zákon o sociálním podnikání před údělem věčného čekatele v pořadí. Na začátku roku byl věcný záměr zákona oprášen a v dubnu prošel připomínkami většiny ministerstev, krajů, sociálních partnerů a odborných institucí. V létě pak norma dospěla do fáze projednání v pracovních komisích Legislativní rady vlády (LRV). Ukázalo se, že vůle využívat potenciál firem orientovaných kromě zisku i na sociální a environmentální cíle v Česku přeci jen existuje a věcný záměr zákona bude vládě předložen nejpozději v polovině roku 2017. Dospělý syn naší rodiny přišel domů s tím, že by mohl nastoupit do zaměstnání v sociálním podniku. Rodiče se ptali, co to je, jestli sociálka nebo práce. Prý něco mezi. Bude dostávat normálně mzdu za práci ve sběrném dvoře, ale pomůžou mu i s bydlením a s vyřizováním věcí ohledně dávek, doktora a podobně. Dobré je, že by se mohl časem zbavit exekucí, protože s dluhy tam prý taky umějí poradit. Říkal jim, že má záznam v rejstříku trestů, ale to jim prý nevadí, stejně jako to, že nemá žádnou praxi ani jiné než základní vzdělání. Nevěděli jen, na jak dlouho mu můžou práci slíbit. Dostali dotaci na dva roky a pak už jim žádný zákon negarantuje, že si všechny tyhle doprovodné služby budou moci dovolit dělat i pro zaměstnance bez zdravotního postižení a přitom nezkrachovat. To víte, podnik není žádná charita. Sociální podnik je prostě „něco mezi“.

Sociální byty v Brně i jinde

Schválená vládní Koncepce sociálního bydlení 2015-2025, neudržitelná situace v nedostupnosti bydlení a nové know-how v oblasti ukončování bezdomovectví mění v některých městech ČR přístup k poskytování sociálního bydlení. Na rozdíl od 90. let a počátku milénia, kdy se bytový fond obcí spíše privatizoval a maximálním výdobytkem byly „holobyty“ či „sociální ubytovny“, v lepším případě pak pobytové sociální služby, se od roku 2010 začaly testovat zásluhové a prostupné systémy sociálního bydlení. Ty však byly nejen marginální vzhledem k potřebné cílové skupině (v řádech jednotek až desítek bytů, kde jich byly potřeba stovky až tisíce) a nabízely mnohdy jen a zase nevhodné, substandardní ubytovací podmínky (azylové domy, ubytovny), ale především byly dle mezinárodních i českých evaluací zcela nebo částečně nefunkční. Od roku 2016 se však některá města díky výše uvedeným okolnostem a díky odvážnějším politikům vydala pragmaticky cestou politik podložených daty a řešících příčiny problémů. Nejvýznamnějšími se staly pilotní programy v řádech desítek až stovek bytů založené na principech „Housing first“. Ty stojí na jednoduché a praxí ověřené logice: nejohroženější domácnosti se ze své situace mají šanci dostat pouze, pokud mají jistotu domova. Řádně bydlet se člověk naučí pouze v bytě, nikoli v provizorních prostorech pod neustálým tlakem a při každoročním stěhování. Tento vývoj proběhl konkrétně v Brně (pro 50 rodin a od roku 2017 pro dalších 65 jednotlivců), v Ostravě (přes 100 bytů v roce 2017, nastavení koncepce již v roce 2016) a dalších městech, kde jsou ambice co do počtů bytů nebo věrnosti ověřeným principům Housing first sice skromnější (např. Chomutov, Pardubice, Praha 7 aj.), ale ve srovnání s rokem 2015 stále výrazně progresivní. Klíčovými prvky moderního přístupu jsou především koncepce založené na: 1. bydlení v bytech (ne ubytovnách), 2. přidělování bytů na základě potřebnosti (ne „zásluh“), 3. přijetí a řešení zadluženosti domácností (místo dalšího vylučování dlužníků), 4. kvalitě podpůrných sociálních služeb (na rozdíl od jejich kontrolní funkce). Důležité také je, že zmíněná města řešení bytové nouze nenechávají pouze na neziskovkách, ale jsou naopak sama v centru iniciativ, situaci řeší systematicky a koncepčně a své pilotní programy vyhodnocují. V praxi to znamená, že občané těchto obcí, kteří se ocitnou v bytové nouzi (např. kvůli rodinné krizi, ztrátě zaměstnání nebo návratu z dětského domova), budou mít šanci na nový začátek a nebudou muset přizpůsobit navždy život svůj a svých dětí podmínkám ubytoven a zhoršujícího se sociálního vyloučení. Nový začátek může fungovat jako trampolína, kdy rychlý návrat do bydlení a postupná stabilizace rodinné a sociální situace může brzy znamenat šanci na zaměstnání, standardní vzdělání i zlepšené sousedské vztahy. Pro stovky rodin v několika málo městech ČR je od roku 2016 reálné to, co by ještě v roce 2015 znělo jako utopie.

Ministerstvo blokuje sociální bydlení

V bytové politice setrvalo Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) v negativním trendu posledních dvou dekád (detailněji o práci MMR v oblasti sociální bytové politiky viz: http://socialniinkluze.cz/8-receptu-ministerstva-pro-mistni-rozvoj-jak-potopit-socialni-bydleni-v-cr/). Výrazné vylepšení nepřinesla ani velmi kritická zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu o nepovedených dotačních programech na podporu (sociálního) bydlení za posledních 10 let. Klíčový dotační program z evropských fondů, tzv. Integrovaný regionální operační program (IROP), byl v oblasti podpory sociálního bydlení schválen i díky tlaku Evropské komise cíleněji než MMR původně zamýšlelo. Podporuje desegregaci, cílovou skupinou jsou sociálně vyloučené osoby a počítá se i s podpůrnými sociálními službami. Problém však je špatný vzorec veřejné podpory, kvůli kterému nejsou žadatelům kompenzovány náklady související s provozem sociálních bytů v případě větších projektů (nad limit de minimis). Nastavení dotace je tedy výhodné jen pro menší projekty a pro žadatele, jejichž skutečný zájem není dlouhodobě poskytovat sociální bydlení, ale se slevou pořídit nemovitost a tu po 5 letech využívat komerčně. Špatně nastavený režim veřejné podpory tedy způsobil, že byl dotační titul využit jen pro drobné projekty, největším rizikem se však ukázala velmi krátká požadovaná doba udržitelnosti. Je totiž dost možné, že mnohé organizace usilující o tyto prostředky byly založeny jen účelově a po několika letech budou stovky bytů opět vyjmuty ze sociálního bytového fondu a využívány k podnikatelským záměrům. MMR také nedostatečně revidovalo klíčový dokument Koncepce bydlení ČR do roku 2020, ve kterém nezohlednilo vládou schválenou Koncepci sociálního bydlení, ignorovalo poznatky z posledních let týkající se nedostupnosti bydlení pro stále širší skupiny občanů ČR, a své cíle v oblasti bytové politiky pojalo natolik vágně a bez měřitelných cílů, že na konci období platnosti koncepce nebude možné objektivně vyhodnotit úspěšnost jejího plnění. Především však MMR jako spolugestor blokovalo přípravu zákona o sociálním bydlení místo toho, aby jej pomáhalo připravit a prosadit. Přístup MMR k (ne)podpoře sociálního bydlení tak i v roce 2016 znamenal pro lidi vyloučené z bydlení, kterých je od roku 2010 třikrát víc, téměř nulovou šanci na zlepšení bytových podmínek.

Konečně společensky odpovědné zakázky

K dobré sociální politice patří i rozvoj tzv. společensky odpovědného zadávání veřejných zakázek. Budou-li veřejné instituce při nakupování zboží, služeb a stavebních prací myslet na sociální aspekty každého takového nákupu, zvyknou si firmy na to, že na tom v Česku záleží, a přestanou se podivovat, že kromě nejlevnější nabídky mají také svému městu nabídnout něco navíc. Nakonec nemusí být totiž nabídková cena to rozhodující, co o vítězství rozhodne. Zvítězit může uchazeč, který třeba úpravu veřejné zeleně nabídne za cenu, která sice nebude nejnižší, ale který zároveň díky svému propojení se sociálním podnikem dokáže zaměstnat za důstojnou mzdu určité procento znevýhodněných lidí. A navíc bude při údržbě využívat pouze ekologicky šetrné postupy, což městu přinese další úspory. (To je mimochodem skutečný osud jedné ze zakázek Prahy 12 realizované čtyřletou rámcovou smlouvou, více viz "více informací"). Požadavkem zaměstnat na každé veřejné zakázce v určitém objemu a délce nejméně 10 % dlouhodobě nezaměstnaných to v roce 2010 v Mostě začalo, několikaletým projektem MPSV zaměřeným na podporu zadavatelů v bezpečném zadávání odpovědných zakázek to nyní pokračuje. Lesy ČR a všechna povodí spadající pod Ministerstvo zemědělství jsou dobrými příklady, které táhnou i ostatní resorty k tomu, co je v EU normální a v Česku zatím ne: při nakupování nehledět jen na cenu, ale na celkovou hodnotu toho, co za své peníze zadavatel (veřejná instituce) dostává. Nový zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek přijatý na základě závazné Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU (http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:32014L0024), přináší vše, co veřejní zadavatelé v ČR (obce, kraje, stát a jimi řízené organizace) potřebují vědět, aby opustili oblíbené vyhlašování veřejných zakázek „na cenu“. Tuto praxi ve vyjmenovaných případech nově zákon přímo zakazuje a více než dosud umožňuje uplatňovat kritéria hodnocení kvality, mezi něž se řadí i sociální, environmentální a inovační aspekty nabídek. Nová úprava tak nahrává odpovědným zadavatelům i dodavatelům, včetně sociálních podniků. Úplná transpozice evropské směrnice Česko dosud čeká. Směrnice EU totiž členské státy vede k tomu, aby zadavatelé mohli vyhradit zakázku nikoli jen pro dodavatele zaměstnávající 50 % osob se zdravotním postižením, jak je to nyní v českém zákoně, ale i pro ty, kteří jich zaměstnávají jen 30 %. Navíc může jít i o lidi zdravé, ale znevýhodněné jinak (věkem, péčí o děti, nízkou kvalifikací apod.). Dcera naší rodiny dostala příležitost ukázat, co umí, a zároveň dělat, co ji baví. Sází teď v parku květiny, zalévá je a tak podobně. Nabídli jí to na Úřadě práce, ale ne jako obvykle, na rok nebo ještě na kratší dobu. Přišel jim požadavek od normální firmy, která má s městem smluveno, že se o parky bude starat čtyři roky. Ta firma tenhle kšeft získala pod podmínkou, že zaměstná mladé lidi do 25 let bez praxe, bude jim platit odpovídající mzdu (bude se to kontrolovat!) a těm lidem pak pomůže sehnat zaměstnání, až bude zakázka končit. Možná si ji nechají u sebe, možná se chytne jinde, když se něco pořádného naučí. Dobré je, že v té firmě pracují „normální“ lidi a ne jenom nezaměstnaní nebo jenom ženy. Práce ji proto i víc baví.

Příspěvek na cestu do práce

Významný zlom ve stojatých vodách aktivní politiky zaměstnanosti (APZ) nastal, když v roce 2016 nově zkoušený nástroj APZ – příspěvek na podporu regionální mobility, jinak také „příspěvek na dojíždění za prací“ – nebyl opuštěn pro nezájem, ačkoli původně s nezájmem bojoval, ale naopak byl na základě zpětné vazby z terénu upraven a rozšířen pro celou ČR. Zhruba 600 nezaměstnaných tak v období od dubna do září 2016 nastoupilo do zaměstnání spolu s „dárkem“ od Úřadu práce. Příspěvek na dojíždění za prací pomohl novým zaměstnancům překlenout dobu, než se u zaměstnavatele osvědčí a navýší se jim nástupní mzda. Dobrou zprávou je i to, že k příspěvku na dojíždění za prací přibyl od listopadu 2016 jednorázový příspěvek na přestěhování se za prací. Obojí odpovídá evropskému trendu přispívat nezaměstnaným na zvýšené náklady spojené s přechodem do zaměstnání, protože se to v konečném důsledku vyplatí víc, než mudrování, jestli si to nezaměstnaní vůbec zaslouží. Oba nové nástroje APZ bude vhodné po vyhodnocení legislativně ukotvit. Zatím jsou využívány jen dočasně, na základě § 106 zákona o zaměstnanosti, který umožňuje novinky pilotně zkoušet. Strejda naší rodiny vidí pořád v televizi zprávy o tom, jak se ekonomice daří, ale proč se teda nedaří jemu? Dostat se do 10 km vzdáleného města, kde by snad mohl nastoupit v podniku, v němž už pracuje jeho kamarád, znamená mít pojízdné auto, aby už něco vydrželo, a taky mít na benzín. V televizi říkali, že by mu mohli na dojíždění do práce přispět na Úřadě práce. Nástupní mzda prý sice není nic moc, ale kdyby mu na ten benzín a opravy přispěl „pracák“ aspoň 1.500 Kč měsíčně, už by se o tom snad dalo uvažovat.

Marnost veřejné služby

Spíše než úsilí o pomoc nejvíce znevýhodněným uchazečům o práci lze v Česku pozorovat přetrvávající snahu uspokojit vedení obcí nabídkou „slušné“ pracovní síly prostřednictvím úhrady mzdových nákladů ze státní politiky zaměstnanosti na veřejně prospěšné práce (VPP). Nástroj, který má sloužit uchazečům k získání šance na stálé zaměstnání, se v průběhu let vyvinul spíše do služby obcím, které s VPP počítají v obecních rozpočtech v kolonce příjmů. Do této situace vstupuje staronová veřejná služba, která, jak si obce slibují, přinese prakticky totéž, co VPP, tj. údržbu veřejných prostranství nezaměstnanými s minimálními náklady z obecních rozpočtů. Navíc, ale ve větším měřítku a bez omezení délky pracovního zapojení nezaměstnaných. Veřejná služba byla koncem roku 2016 schválena na základě senátního návrhu novely zákona o pomoci v hmotné nouzi jako „aktivizační a motivační“ opatření pro dlouhodobě nezaměstnané chudé. Uvozovky jsou zde na místě. Je totiž otázka, zda tento (v historii ČR již třetí) model veřejné služby bude aktivizační, když se svými podmínkami skutečnému zaměstnání nepodobá, a zda půjde o motivaci, když nepřináší relevantní navýšení příjmu. Schválení návrhu senátorů na obnovení veřejné služby bude pro většinu chudých osob, včetně lidí do 68 let, zdravotně postižených a osob pečujících o děti, znamenat snížení výše příspěvku na živobytí na existenční minimum 2.200 Kč měsíčně, pokud každý měsíc neodpracují alespoň 20 hodin bez nároku na mzdu. První dopady novely zaznamená veřejnost v srpnu 2017. Naše třígenerační rodina to ani v době blahobytu nemá jednoduché. Otce po více než dvou letech bez formálního zaměstnání žádný zaměstnavatel nechce, matku kvůli péči o tři děti, z toho jedno lehce postižené, taky ne. Žijí, jak se dá. Od srpna 2017 jim navíc klesne příspěvek na živobytí na existenční minimum, pokud každý měsíc neodpracují alespoň 20 hodin ve veřejné službě (za 20 Kč/hod.) nebo jim někdo nenabídne skutečnou práci ve stejném rozsahu (za 66 Kč/hod.). Prarodiče dětí taky nejspíš čeká oranžová vesta, ačkoli jim už je přes 55 let. Děda nemá odpracováno dost let na to, aby měl vůbec nárok na starobní důchod, proto si bude muset na své životní minimum vydělávat prací ve veřejné službě až do svých 68 let. Babička sice nárok na důchod mít bude, ale do té doby, zhruba do svých 63 let, ji před veřejnou službou neochrání ani to, že je invalidní v 1. stupni.

Změny v sociálních službách

Fungování sítě sociální služeb a jejich financování existuje v Česku na 14 způsobů - v každém kraji odlišně. Přechod na služby obecného hospodářského zájmu a převedení veškerých kompetencí za plánování, registraci, financování a kontrolu služeb na kraje nepřineslo zlepšení dostupnosti sociálních služeb prevence, tedy těch, které jsou poskytovány bezplatně osobám a rodinám v potížích. Priority v dostupnosti a financování služeb se kraj od kraje liší a i proto existují regiony, ve kterých síť služeb nyní více odpovídá potřebám lidí, ale také regiony, kde se situace zhoršila. Ve většině krajů přitom přetrvává preference pobytových služeb, nejčastěji provozovaných organizacemi zřizovanými přímo kraji. O zařazení služby do krajské sítě rozhoduje to, zda je součástí střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb. Pokud není, nemá služba nárok na financování ze státního rozpočtu. Sítě služeb prevence přitom zřetelně nepokrývají všechna území s výskytem sociálně vyloučených lokalit. V mnoha regionech sociální služby prevence zaznamenaly v uplynulých letech rozvoj, a to především díky financování ze strukturálních fondů. V souvislosti s ukončováním tzv. individuálních krajských projektů však zaznamenáváme problémy s přenesením těchto služeb do sítě a zajištěním jejich návazného financování. Značné problémy působí i souběžné financování služeb ze státního rozpočtu a strukturálních fondů. Souvisí to i s tím, že služby jsou financovány prostřednictvím kompenzačních plateb, které neumožňují souběh dotací ze státního rozpočtu i evropských fondů. Kompenzační platby jsou v krajích stanovovány různě, a pokud jsou podhodnoceny, nepokrývají náklady celé služby a neumožňují poskytovatelům zajistit si spolufinancování z jiných veřejných rozpočtů. Služby tedy de facto vystavují riziku zániku. Problém působí i kumulace moci v oblasti sociálních služeb výhradně v krajích namísto jejího rozložení do všech pater veřejné správy. Kraje sestavují sítě služeb, plánují jejich rozvoj podle metodiky, jež není závazná, vystavují poskytovatelům pověření k poskytování služeb a následně organizují dotační řízení, v němž žádosti hodnotí pracovníci krajského úřadu a poté o nich neveřejně rozhodují rady krajů. Proti rozhodnutí přitom není odvolání. I proto jsme zaznamenali velmi různé praxe. Například v Libereckém kraji se podařilo v uplynulých letech výrazně posílit síť služeb zejména díky evropským prostředkům. V Ústeckém kraji naproti tomu omezují své služby někteří tradiční poskytovatelé služeb prevence financování ze státních dotací a místo nich získaly podporu zcela nové subjekty. Aby sítě služeb fungovaly, musí být vystavěny na kvalitním vyhodnocování potřeb lidí v území a na dlouhodobé spolupráci veřejné správy s poskytovateli služeb. Poskytovatelé na tyto potřeby mohou reagovat pouze tehdy, pokud nebudou muset řešit důsledky změn ve způsobu financování služeb a budou mít alespoň dílčí jistotu kontinuity v dostupnosti prostředků i transparentnosti jejich přidělování. To přirozeně nezávisí pouze na krajských samosprávách, ale také na ministerstvu práce a sociálních věcí, které je garantem celé agendy, a také na obcích, jež mají důležitou roli v plánování služeb a v některých krajích i ve spolufinancování služeb. Pokud naše rodina bydlí v malé obce na periferii, stále nemá k dispozici to nejdůležitější – kvalifikovanou oporu v sociálním pracovníkovi. Pokud například bydlí v Duchově v Ústeckém kraji, mohlo se stát, že o svého sociálního pracovníka, který ji léta pomáhal řešit práci, dluhy i docházku dětí do školy, prostě přišla.

Sociální bydlení – bude či nebude?

Od 1. ledna 2017 měl vstoupit v platnost zákon o sociálním bydlení. Nevstoupil a není jasné, zda se současné vládě ČSSD, ANO a KDU-ČSL podaří do konce volebního období svůj slib z programového prohlášení naplnit. Po letech odporu Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) proti přijetí normy, která by v Česku zajistila veřejné bydlení pro chudé a potřebné, ČSSD prosadila záměr zákon přijmout a převést odpovědnost za jeho vznik na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Ani to však nestačilo. V prosinci r. 2016 leželo na Ministerstvu práce a sociálních věcí několik verzí zákona a probíhala tuhá jednání mezi koaličními partnery (ANO slovy svých poslanců spolu ministryní pro místní rozvoj verzi MPSV „úspěšně blokovalo“) a samosprávy (reprezentované Svazem měst a obcí, Sdružením místních samospráv a Klubem primátorů a starostů ČSSD) vytrvale odmítaly převzít odpovědnost za spoluúčast na systému sociálního bydlení a trvaly na tom, že obce nesmí mít povinnost sociální bydlení provozovat. V původní variantě měl systém fungovat na bázi povinného zapojení obcí spolupracujících s Úřadem práce, který by zjišťoval, kdo se v bytové nouzi nachází, a zda potřebuje podporu dávkou či navíc sociální prací, nebo i sociálním bytem. Později ČSSD přistoupila na dobrovolný vstup obcí do systému a překotně navrhla zřídit Centrum pro sociální bydlení – nový úřad, který by působil v těch obcích, které se do systému nezapojí. S posledním návrhem se odpovědnost za (sociální) bydlení oklikou vrací na MMR, resp. Státní fond rozvoje bydlení, jež má být odpovědný za výstavbu a rekonstrukce sociálních bytů v obcích (ten SFRB, který po léta umožňoval stavět „sociální“ byty především pro bohaté – viz starší uzlové body u MMR). O tom, kdo je či není v bytové nouzi, má opět rozhodovat Úřad práce, sociální práci mají poskytovat obce a neziskovky. Systém se pro klienty komplikuje, navíc ministryně pro místní rozvoj Šlechtová (ANO) hlásí, že počet klientů sociálního bydlení nesmí překročit 50 tis., což je číslo hluboko pod prokázanou potřebností přesahující 150 tis. lidí, zejm. rodičů samoživitelů, chudých domácností, seniorů, invalidů, mladých opouštějících ústavy a dalších. Kromě toho je součástí návrhu sloučení obou dávek podpory bydlení (doplatku a příspěvku) s převažujícím principem adresnosti dávek (dávky nikoliv plošné, ale úzce zaměřené na konkrétní příjemce podle jejich situace) a zamezení vyplácení dávek do podstandardních forem bydlení, tedy např. ubytoven. Tato dávková změna může skončit pro chudé a potřebné lidi katastrofou, pokud současně s ní skutečně nezačne v Česku fungovat plnohodnotné sociální bydlení. Naše rodina toto vše zatím sleduje ve večerním televizním zpravodajství na předražené ubytovně, provozované lichvářem a současně organizátorem nelegální práce. Zda se odtud bude mít šanci odstěhovat do sociálního bytu, což by pro ni a především její děti byla záchrana a šance na normální život bez dluhů a s legální prací, a pro stát úspora na vyplacených nesmyslně vysokých dávkách podpory bydlení, se ukáže až za rok nebo dva.

Zásadní obrat - orientace na oběti namísto extremistů

Několik průlomových zjištění v oblasti extremistických hrozeb identifikoval tzv. Audit národní bezpečnosti. Místo toho, aby se zaměřoval výhradně na extremisty, se má začít zajímat hlavně o ochranu práv a svobod jejich obětí. Úkolem státu má být neustále analyzovat hrozby vyplývající ze strany extremistů pro jejich reálné i potenciální oběti a být schopný tyto oběti skutečně chránit, zajistit jim pocit bezpečí a podmínky pro důstojný život. „Obrat k oběti“ proběhl v některých západoevropských zemích, ČR na něj stále čeká.“ Jako dlouhodobě neudržitelný stav audit také poukázal na spoléhání státu pouze na represi proti projevům extremismu, zatímco má nejasný a nefungující koncept prevence. Premiér Sobotka zadal vypracování auditu ministerstvu vnitra v listopadu 2015. Jeho cílem bylo zjistit, zda máme dobře nastavenou legislativu a jak pružně je bezpečnostní systém schopný reagovat na aktuální hrozby. Výsledný dokument vláda schválila 14. prosince 2016. Práce na dokumentu byla zahájena na začátku roku 2016 a podílelo se na ní cca 120 expertů z řad ministerstev, dalších správních úřadů, bezpečnostních sborů a zpravodajských služeb. Nyní mají být připravena konkrétní opatření, jež má Ministerstvo vnitra představit v akčním plánu do konce dubna 2017. V roce 2017 bude důležité sledovat, jak budou opatření konkrétně naplňována, kým a jakým účinkem a dopadem.

Donášejte na cikány v Mostě

VNa začátku podzimu vylepilo Stavební bytové družstvo Krušnohor, které spravuje nebo má vlastnický či družstevní podíl v cca 18 tisících (z 26 tisíc) bytů v Mostě a Litvínově, ve svých domech výzvu nájemníkům, aby sepsali zážitky ze soužití s „cikány a nepřizpůsobivými občany“. SBD Krušnohor to udělalo navzdory tomu, že svou bytovou politikou de facto určuje, kdo a kde bude v Mostě bydlet, a přestože byl prostředníkem (zcela netransparentně) poslední – třetí – vlny privatizace mosteckých sídlišť. Privatizovalo se pouze právnickým osobám, především družstvům a společenstvím vlastníků jednotek (SVJ). Krušnohor se stal dominantním vlastníkem a správcem (psali jsme o tom zde http://socialniinkluze.cz/donasejte-na-cikany/). SBD Krušnohor je personálně propojeno s lokálními politickými stranami Severočeši.cz a Sdružením Mostečané Mostu, mj. osobou předsedy bytového družstva a současně prvního předsedy Severočechů.cz Františka Ryby. I proto se mohlo SBD Krušnohor stát prostředníkem třetí vlny privatizace bytů v Mostě. SBD Krušnohor je největší bytové družstvo v ČR a má obrovský vliv na ceny bytů a nájmů v Mostě. Může svým rozhodováním, komu nabídne jaký byt, spoluurčovat skladbu obyvatelstva v Mostě na různých sídlištích. To vše se děje v kontextu statutárního města, ve kterém žije necelých 70 tisíc obyvatel (i s okolními obcemi v rámci ORP cca 77 tisíc lidí), a ve kterém je příjemcem dávky příspěvku na bydlení více než 40 tisíc lidí, a celková částka vyplacená těmto domácnostem přesahuje ročně 150 mil. korun. Příspěvek na živobytí přitom pobírá přes tři tisíce domácností, a doplatek na bydlení jako dávku podpory bydlení ve hmotné nouzi téměř dva tisíce lidí. Most přitom dlouhodobě trpí největší regionální nezaměstnaností v celé ČR. I v dobách hospodářské konjuktury je tu bez práce okolo 10% lidí. V regionu jsou druhé nejnižší příjmy v rámci celé ČR, průměrná mzda je zhruba 23 tis. Kč. V Mostě se doširoka rozevřely sociální nůžky a nejméně polovině obyvatel města nepostačují příjmy ze zaměstnání na úhradu výdajů na bydlení. Lidé jsou při vysoké konkurenci uchazečů o pracovní místa závislí na zaměstnavatelích, ale také na výplatách sociálních dávek a v úzkém spojení také na majiteli či správci bytů, ve kterých bydlí. A tím se kruh uzavírá. SBD Krušnohor drží v šachu tisícovky nájemníků, ale i družstevníků a vlastníků jednotek, jejichž podíly mají velmi nízkou cenu vzhledem k nejnižším průměrným cenám bytů v Česku (v Mostě lze pořídit malý byt i do sto tisíc korun). Určuje ceny za bydlení, spekuluje s byty a prodává je investorům, ale především přesouvá nájemníky po Mostě podle potřeby. Na migrující romské rodiny, které ve své krizové sociální situaci selhávají, ukazuje veřejně prstem a rozeštvává proti nim ostatním veřejnost. Tomu nedokáže čelit ani Agentura pro sociální začleňování, která opatrně stáhla veřejnou prezentaci své situační analýzy Mostu a stává se konformní vůči bytové politice SBD Krušnohor. Do města navíc nasadila lokálního konzultanta, který v minulosti při působení v jiných městech v této roli neobstál. Situace v Mostě patří v současné době mezi nejkritičtější z hlediska sociálního smíru a lokální politická reprezentace ji nedokáže řešit. O to důležitější je, aby kompetentní orgány státní správy, mezi které patří Agentura pro sociální začleňování nebo Úřad práce ČR, dokázaly účinně situaci pomáhat řešit.

Dávky (ne)podpory bydlení

Pod ušlechtilým praporem honu na byznysmeny s chudobou se v roce 2016 do dávkového systému v Česku vkradla zkáza pro chudé domácnosti závislé na dávce doplatek na bydlení. Jde o rodiny a jednotlivce, kteří nebydlí ve vlastním či nájemním bydlení a nemohou využít dávku státní sociální podpory – příspěvek na bydlení. Doposud se mohly ucházet o podporu v systému hmotné nouze, ve kterém jim doplatek na bydlení de facto zachraňoval střechu nad hlavou, i když byla rodina v ubytovně nebo v jiném podstandardním bydlení. Postupně od r. 2015 se tato dávka proměňuje a stává se pro své potřebné příjemce stále více nedostupnou. Jde zejména o rodiny z ubytoven, které pro své bydlení de facto nemají alternativu (nejméně 20 tisíc domácností) a propadají se do rizika bezdomovství, resp. bydlení bez jakéhokoliv nároku na státní podporu. V čem propad spočívá? Nejprve se v roce 2015 snížil strop vyplácené dávky doplatku na bydlení na 90% skutečně vynaložených nákladů, což prakticky znamenalo, že mnoha domácnostem v hmotné nouzi chybělo tisíc i více korun na úhradu bydlení. Města navíc pozměňovacím návrhem načteným poslancem Stanjurou (ODS) získala pravomoc se závazně vyjadřovat k tomu, zda lze nárok na dávku založit, což zejména v případě ubytoven znamenalo riziko, že Úřad práce dávku nepřizná. Vládní novela z roku 2016 navrhla snížení výše dávky doplatku na bydlení na 80% skutečných nákladů na bydlení. Poslanec Vilímec (ODS) ji dále doplnil o zánik nároku na dávku „pokud se byt nachází v oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů vyhlášené opatřením obecné povahy“. Jinými slovy tedy obec bude moci navrhovat, do kterých území dávka nesmí směřovat, neboť jsou „sociálně patologická“. Někdejší „Stanjurovy bezdomovce“ tak nyní pravděpodobně nahradí „Vilímcovi bezdomovci“. Novela také zavádí de facto domovské právo: dávka nebude pro žadatele dostupná v obci, pokud s ním není „spjata“, což prakticky znamená, že v ní žadatel kromě bydlení také pracuje, léčí se, nebo zde jeho děti chodí do školy. Novelu schválila poslanecká sněmovna a lze očekávat její schválení také Senátem a prezidentem. MPSV vedle toho navrhuje úplný zánik doplatku na bydlení, a to v souvislosti s přijetím zákona o sociálním bydlení. To by prakticky znamenalo, že po uplynutí tříletého přechodného období nebudou do podstandardních forem bydlení (pod úroveň podnájemního bydlení) směřovat žádné dávky podpory bydlení. To by bylo možné považovat za naději na zlepšení kvality bydlení chudých, ovšem za předpokladu, že pro ně bude skutečně dostupné sociální bydlení. Pozvolné přiškrcování doplatku na bydlení však neredukuje pouze byznys s ubytovávání chudých, ale také prakticky dopadá na nejchudší lidi v Česku. Ti se během několika let od r. 2015 do r. 2023 mohou postupně ocitnout bez jakékoliv podpory „legálního“ bydlení od státu i obcí, což je pravděpodobně uvrhne do bezdomoví, resp. do vazalského bydlení u různých lichvářů a spekulantů.

Zkrocená Agentura

V roce 2016 se Agentura pro sociální začleňování, oproti praxi v předchozích letech, nevyjadřovala k zásadním událostem v oblasti sociálního vyloučení. Nekomentovala ani připravované změny v legislativě, které mají zásadní dopad na situaci v sociálně vyloučených lokalitách. Šlo například o dramatické změny v dávkách hmotné nouze nebo schválení veřejné služby, které navrhli populističtí poslanci a senátoři. Agentura nenaplňovala roli ústřední veřejné instituce, která má z pozice vlády ČR klíčovou roli ve formování odborných stanovisek k situaci v sociálně vyloučených lokalitách a přijímaných opatřeních v obcích, krajích i ve státní správě. Agentura „zkrotla“ a přestala být institucí ve veřejné správě, která připomíná její odpovědnost za chudé a sociálně vyloučené občany. K tomu přispělo i převedení většiny zaměstnanců Agentury do režimu státní služby, ve které je pro úředníky nepřípustné kritizovat státní správu. Pro programové období evropských strukturálních a investičních fondů do roku 2020 připravila Agentura před dvěma lety masivní investiční program – tzv. Koordinovaný přístup k sociálně vyloučeným lokalitám. Ten předpokládal, že od roku 2015 Agentura pomůže postupně 70 městům a obcím čerpat prostředky z Evropské unie pro řešení sociálního vyloučení v řádu miliard korun. Koordinovaný přístup je první program svého druhu v ČR, který má potenciál s adekvátní finanční podporou změnit situaci v podstatné části sociálně vyloučených lokalit. Přesto v roce 2016 nedokázala Agentura získat dostatek obcí ke spolupráci. Podle plánu jich mělo zahájit práci na sociálním začleňování celkem 25, nakonec to však bylo pouze 8. Také objemy předložených projektů dosahují pouze cca polovinu vyčleněné alokace finančních prostředků, které tak zbytečně zůstávají nevyužity. Agentura tak zatím prohospodařuje unikátní příležitost systémově měnit situaci v sociálně vyloučených lokalitách. Přesto se Agentuře podařilo v některých místech zpracovat a implementovat velmi dobré strategické plány sociálního začleňování – například ve velké Ostravě, nebo v malých Českých Velenicích. Naopak v řadě míst Agentura pouze sekunduje lokálním lobbistům, jako například v Mostě. Lokální aktivity v městech a obcích tak zůstávají v některých místech nejsilnější stránkou činnosti Agentury. Naopak selhává ve své roli při spolupráci s ministerstvy, zákonodárci a vládou.

Všechno na hypotéky a žádné obecní byty

Ministerstvo pro místní rozvoj opětovně udává směr svou „Koncepcí bytové politiky ČR“ (http://www.mmr.cz/cs/Uzemni-a-bytova-politika/Bytova-politika/Koncepce-Strategie/Koncepce-bytove-politiky-z-r-2005), která má však řadu nedostatků. Neřeší nedostupnost bydlení, nedefinuje bydlení sociální, nereaguje na nezadržitelný rozprodej obecního bytového fondu a disproporčně podporuje bydlení vlastnické (z 80 % oproti podpoře nájemního bydlení). Masivně je podporováno stavební spoření na pozdější nákup bytu, později též hypotéky a zvýhodněné úvěry na bydlení, avšak toto jsou nástroje dostupné jen bohatším domácnostem a výsledkem spoření je přístup k bytům soukromým. Podpora v přístupu k bytům nájemním, které by byly dostupné pro rodiny chudší, prakticky neexistuje. Nedostupnost bydlení se tak stává kritickým faktorem nárůstu sociálního vyloučení i rezidenční segregace. Postupně se v důsledku neřešení problému vytváří i trh paralelní – předražené byty lichvářů a ubytovny pro chudé.

Výprodej obecních bytů

Počátkem devadesátých let byly státní byty převedeny na nepřipravené obce. Stalo se to bez jakýchkoliv pravidel a povinností pro další využití nově nabytého bytového fondu obcemi. Obce postrádají kapitál a nemohou tak investovat do údržby, nemají koncepce dlouhodobého využití ani neuvažují o sociálních dopadech dalšího nakládání s byty, takže byty masově privatizují za zlomek tržní ceny občanům, kteří v nich právě bydlí a zároveň mají alespoň nějaké prostředky na jejich odkup. Privatizaci bytů zpravidla doprovází takové podmínky, které ze zpětného pohledu vedly k nerovnému přístupu k bydlení, jak ho pozorujeme dodnes. Kupcem mohl být např. jen ten, kdo nikde nic nedlužil a nebyl nezaměstnaný. Dražby probíhaly dle výše nájemného, což bylo pochopitelně nevýhodné u větších bytů obývaných více lidmi, a tedy zpravidla rodinami s dětmi. Chudí lidé a početnější domácnosti se v důsledku těchto nepromyšlených pravidel rychle dostávají do okrajových zón nebo i mimo město. Tyto změny přicházejí v době první vlny nezaměstnanosti a pro naši rodinu tak začíná pomalý pád na společenské dno. S omezeným příjmem si nemůže odkup bytu od obce dovolit a nový majitel ji z lukrativní čtvrti vystěhuje pod záminkou odměny „na ruku“. Rodina se do městského bytu už nikdy nedostane – většina obecních bytů se rozprodá a pro příděl zbylých jsou nastavena velmi přísná pravidla. Za dalších 15 let na ni zbude už jen místo na ubytovně.

Sociální byty pro bohaté

Od druhé poloviny 90. let zavádí Ministerstvo pro místní rozvoj státní podporu výstavby nájemních bytů, avšak stejně jako celková bytová politika byla i tato podpora nepromyšlená a špatně zacílená. Jen menšinu z desítek tisíc (!) státem dotovaných bytů využily v další dekádě chudší domácnosti. Pro typickou obec bylo využití dotací výhodné – téměř zdarma se dostala k bytům, které poté mohla pronajmout komukoliv a za pár let prodat movitějším nájemníkům za pakatel, což se hodilo zejména před volbami. Šťastní noví majitelé mohli následně byt přeprodat již za tržní cenu, a tím na státní dotaci vydělat. Postavilo se rovněž nespočet rekreačních a luxusních bytů, zatímco chudší rodiny dále žijí na okrajovém sídlišti a do městského bytu se nedostanou. Bez práce či s prvními dluhy už nemají šanci. Výše nájemného v jejich bytě díky postupné deregulaci naopak nezadržitelně stoupá. Právě ve výše popsaných krocích leží kořeny dnešního nedostatku dostupného bydlení.

Deregulace nájemného

Komerční firma zpracovala pro ministerstvo novou "Koncepci bytové politiky" (http://www.mmr.cz/cs/Uzemni-a-bytova-politika/Bytova-politika/Koncepce-Strategie/Koncepce-bydleni-CR-do-roku-2020), která se nepoučila z předchozího období a trpí podobnými problémy jako koncepce předchozí (podrobněji viz rok 2005). Dokončuje se také deregulace nájemného – majitelé několika set tisíc bytů (obecních i soukromých) ho mohou i skokově zvyšovat. K velkým navýšením došlo například v již tak zkoušených regionech Ústecka a Ostravska v bytech společností CPI a RPG, tedy u vůbec největších poskytovatelů nájemního bydlení v ČR. Dopad postupně pocítil i státní rozpočet v podobně nárůstu vyplacených příspěvků i doplatků na bydlení. Vzhledem k nízkému právnímu povědomí nájemníků docházelo k celé řadě zneužívání. Majitelé bytů například porušovali zákonnou hranici výše nájemného, navýšení požadovali doplatit i zpětně nebo spojovali změnu výše nájmu s podepsáním nové, pro nájemníka velmi nevýhodné, smlouvy.

Ubytovny jako sociální bydlení?

Ministerstvo pro místní rozvoj dostává konečně od vlády za úkol předložit koncepci SOCIÁLNÍHO bydlení. Ta má navíc předurčit směr čerpání evropských dotací v programovém období 2014 – 2020. Naděje vložené do chystaného materiálu však po jeho předložení rychle opadávají. V době, kdy vrcholí rozmach ubytoven a začíná se veřejně mluvit o nutnosti jejich potlačení, ministerstvo v koncepci naopak navrhuje podporu další výstavby a rekonstrukce ubytoven coby nástroje sociálního bydlení. Díky tlaku z mnoha stran (zejména díky iniciativě nově vzniklé Platformy pro sociální bydlení) materiál nakonec přijat není, stát ani obce však dále nemají jasno, jak by sociální bydlení mělo vypadat. Rodiny na ubytovnách zatím čím dál více propadají apatii a jejich šance na sociální byt jsou prakticky nulové.

Stát má po 15 letech plán na začleňování

Národní akční plán sociálního začleňování (NAPSI) je jedním z prvních pokusů celostně uchopit problém sociálního vyloučení a meziresortně řídit sociální začleňování. Přestože jeho zpracovatelé měli zřejmou snahu stanovit priority, cíle a opatření na delší období, ve výsledném plánu bohužel zůstávají vesměs nepostatné, nesystémové a marginální. Některá opatření dokonce dále prohlubují problém vyloučení Romů. Hrozivě působí například poznámka o vytváření "zvláštních plánů a podmínek pro vzdělávání zejména romských dětí", tedy prohlubování segregačního vzdělávání. Přes své vady představuje NAPSI mimořádně důležitý milník na cestě ke strategickému plánování sociálních politik v Česku, nové metody se později uplatní například při využití Evropských strukturálních fondů. Bezprostřední dopady na naši rodinu nejsou v podstatě žádné. Výhledově ale naše rodina získá, díky novému přístupu zejména ze strany MPSV, větší podporu při sociálním začleňování z programů financovaných EU.

Parkoviště místo integrace

Téma řešení "problémů s Romy" proniká do právě zahájeného programového období Evropských strukturálních fondů (2007 – 2013). Mapa romských lokalit má napovědět, kam peníze na investice do infrastruktury směřovat, nicméně žadatelům z veřejné správy se do podpory Romů nechce. A tak hledají, jak by peníze z Bruselu sice získali, ale nemuseli je politicky "prodávat" jako podporu romské menšiny. Hlavním kritériem pro čerpání se v regionálních programech stává místo realizace, a tak vznikají parkoviště, zateplené paneláky či náměstí sice v lokalitách, které jsou sice v souladu s mapou vyloučených lokalit, ale naše rodina je nikdy nenavštíví, natož aby je nějak využila ke zlepšení svého postavení ve společnosti, k čemuž měly ty peníze původně sloužit.

Segregace v saku od inkluze

Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost měl v oblasti 1.2 podporovat rovné příležitosti žáků ve vzdělávání. Na začátku programu v roce 2008 se sice organizacím a školám dostávalo podpory například pro zavádění asistentů pedagoga, ale MŠMT posléze převedlo výraznou část prostředků školám do tzv. šablon, ze kterých si jen málo škol vybralo podporu inkluze. V některých krajích, například v Ústeckém, se prokázalo, že při výběru projektů nerozhodovala ani tak kvalita projektových žádosti, jako spíš známosti. Na celostátní úrovni se zase prosazovaly projekty, které skrytě podporovaly segregaci ve vzdělávání - například tzv. Střediska integrace menšin. Děti v naší rodině tak přišly o přímou podporu pro své vzdělávání ve škole i mimo ni, nedostalo se jim podpory asistenta pedagoga ani potřebné podpory při domácí přípravě do školy. Organizace, které poskytují např. odpolední doučování v rodinách, neměly přístup k podstatné části prostředků z Evropského sociálního fondu, protože volba mezi vybavením počítačové učebny nebo podporou inkluze byla pro řadu ředitelů škol jasná.

Druhá šance z EU: 1,7 miliardy do roku 2020

S více než ročním zpožděním se rozbíhá další programové období evropských fondů. Operační program Výzkum, vývoj a vzdělávání počítá s více než 1 miliardou eur na podporu rovného přístupu všech dětí ke kvalitnímu vzdělávání. Operační program Zaměstnanost k tomu s více než 700 miliony eur na podporu sociálního začleňování. Oba programy jsou velmi dobře připraveny a představují velkou příležitost pro sociálně vyloučené děti i dospělé v Česku. První výzvy jsou vypsány až v průběhu roku 2015, což je tradicí všech programových období, takže naše rodina bude moci pocítit přínosy těchto projektů nejdříve v roce 2016. Jak bude vypadat hodnocení obou programů v roce 2023, na konci programového období? Změní se díky nim situace naší rodiny?

Komplexní přístup pro obce

Agentura pro sociální začleňování vyvinula společně se třemi ministerstvy způsob, jak do více než 70 obcí nasměrovat peníze z evropských fondů na podporu začleňování ve všech oblastech zároveň - pro sociální služby, sociální bydlení, sociální podnikání a zaměstnanost, inkluzivní vzdělávání a prevenci kriminality. V součtu by tak mohlo do roku 2023 přes 10 miliard korun pomoci přímo ve městech, kde jsou největší vyloučené lokality. Naše rodina zatím nemohla pocítit žádný efekt, první projekty jsou zatím na papíře a schvalují se. Pokud by naše rodina žila například v Ostravě, Brně, Štětí či Krnově, už za rok nebo dva by se mohla přesunout do sociálního bytu a měl by jí být zároveň k dispozici sociální pracovník i možnosti k zaměstnání. Zvládne Agentura tuto roli? Změní se situace naší rodiny, pokud žije ve městě, kde působí Agentura?

Děti do ústavů nepatří

Nebývalá shoda ministrů práce v několika vládách za sebou, aktivita úředníků i podpora z neziskového sektoru vyústily v novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Ta reagovala na zkostnatělý systém ochrany dětí v krizových situacích. V tom čase bylo v Česku 11 tisíc dětí v ústavech, z toho 2 tisíce (!) ve věku do třech let v kojeneckých. Tedy mnohem více než jinde v Evropě. Přitom v polovině případů byly děti odebrány z rodiny kvůli sociální a ekonomické situaci – tedy kvůli chudobě. Novela zákona byla doslova průlomová a také proto vyvolávala obrovský odpor samotné zakonzervované struktury sociálně-právní ochrany dětí. Upřednostnila podporu dítěte v jeho přirozeném nebo náhradním rodinném prostředí. Zaměřila se na prevence rizik a zbytečné odebírání dětí z rodin. Zahájila reformu ústavů z velkých pobytových zařízení na menší s upřednostňováním ambulantní péče. Znamenala začátek prací na standardech kvality sociálně-právní ochrany dětí. A podporovala profesionální pěstounství. I když zavádění novely do praxe provází těžkosti, které přetrvávají dodnes, jde o jednu z největších a nejpozitivnějších systémových změn ve veřejných sociálních politikách České republiky. Pokud se naše rodina dostane do finanční nouze nebo přijde o bydlení, orgán sociálně-právní ochrany (OSPOD) už dnes nereaguje návrhem na odebrání dětí, ale podle nové legislativy se snaží situaci rodiny řešit v jejím prostředí, byť mu k tomu zatím chybí především funkční a dostupné sociální bydlení či dostatečná síť služeb pro rodinu. Navzdory těmto překážkám se spolupráce OSPOD a poskytovatelů „sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi“ uspokojivě rozvíjí.

Privatizace a první propouštění

Vznik úřadů práce hned v roce 1990 pomohl zachytit první vlnu propouštěných pracovníků z privatizovaných podniků, zejména velkých průmyslových firem trpících přezaměstnaností. Jako příklad uveďme Chemické závody československo-sovětského přátelství v Litvínově, kde v roce 1990 pracovalo 11 tisíc lidí (převážně z třicetitisícového Litvínova), pro něž bylo zapotřebí rychle najít práci v nově vyčleňovaných dceřiných společnostech a u prvních podnikatelů (nynější Unipetrol v Litvínově zaměstnává již jen 2 500 lidí). Rychlost zásahu rozhodovala. Zákony přitom vznikaly za pochodu a znalosti z prostředí trhu tu po dvě předchozí generace měl jen málokdo. Ostatně v nových úřadech práce působili zpočátku hlavně poradci určení původně pro „distribuci pracovních sil“ z doby, kdy nezaměstnanost oficiálně neexistovala.

80 000 lidí v ghettech! Kdo by to byl čekal?

V souvislosti s končícím programovým obdobím Evropských strukturálních fondů zadalo Ministerstvo práce a sociálních věcí organizaci GAC zakázku na zpracování analýzy sociálně vyloučených (tehdy ještě nazývaných „romských“) lokalit. Cílem bylo zacílit podporu pro nadcházející období 2007-2013 do oblastí obývaných chudými Romy. Vznikla tak Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a na ni navázaná Mapa sociálně vyloučených romských lokalit, známá jako „Gabalova mapa“. Výzkumníci v poměrně krátkém čase od ledna do května roku 2006 identifikovali v Česku 167 obcí s celkem 310 sociálně vyloučenými romskými lokalitami (vzhledem k zadání vynechali ty, v nichž byl podíl Romů malý nebo kde Romové vůbec nežili). Analýza ukázala, že až 80 tisíc lidí, z toho asi 60 tisíc Romů, žije v horších podmínkách, než jejich spoluobčané. Drtivá většina (90 %) z oslovených 159 obcí se sociálně vyloučenou lokalitou přitom neměla žádnou koncepci, která by problematiku řešila. Dalších 9 % obcí sice mělo zpracován komunitní plán, ale ten situaci vyloučení neřešil. Relativně připraveno situaci řešit bylo pouhé 1 % obcí! Naší rodiny se činnost výzkumníků v roce 2006 ještě nijak nedotkla a o pozitivním dopadu mapování do konkrétních životů je problematické mluvit i v následujících letech, analýza s mapou ale přispěly ke zpřehlednění situace v regionech pro rozhodovatele na pražských ministerstvech. Ministerstvo práce a sociálních věcí určilo na řešení sociálního vyloučení více než dvě miliardy korun v právě vznikajícím Operačním programu Lidské zdroje a zaměstnanost, a to zejména pro nestátní neziskové organizace, jejichž terénní práce byla vyhodnocena jako nezbytná pro zmírňování dopadů sociálního vyloučení (http://bit.ly/1TZeN9J). Analýza také přispěla k otevření diskuze nad tématem začleňování "romských komunit", byť se ukázalo, že veřejná správa v podstatě žádné relevantní politiky připraveny nemá, a to ani pod dohledem Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Z debat vyplynula potřeba řešit situaci v obcích i na státní úrovni, o což se měla postarat vládní instituce Agentura pro sociální začleňování založená začátkem roku 2008

Za deset let o 100% lokalit více!

Celých devět let jsme čekali na aktualizaci mapy sociálního vyloučení, ačkoliv autoři první analýzy r roku 2006 jasně konstatovali, že průběžná aktualizace je nezbytná. K zahájení práce na novém mapování míst sociálního vyloučení opět vedla primárně potřeba připravit se na nové období čerpání z fondů EU, tentokrát 2014-2020. Mezi sledované ukazatele patřil vedle výčtu lokalit i počet lidí žijících v podmínkách sociálního vyloučení, poměr Romů a návrhy na způsob jejich podpory. Analýza sociálně vyloučených lokalit v ČR (http://bit.ly/1TSvruL) a příslušná mapa nakonec spatřily světlo světa v květnu 2015. Tedy ve stejném měsíci, kdy byl Evropskou komisí schválen Operační program Zaměstnanost (OPZ), klíčový pro financování navrhovaných doporučení, a kdy i ostatní programy, zejména Operační program Výzkum, vývoj a vzdělávání (OP VVV) a Integrovaný regionální operační program (IROP) už byly prakticky hotové. Analýza ukázala, že za uplynulých 9 let přibylo jak obcí se sociálně vyloučenými lokalitami (ze 167 stoupl počet těchto obcí na 297), tak také samotných sociálně vyloučených lokalit (z 310 na 606). Počet lidí žijících v prostředí sociálního vyloučení vzrostl takřka o polovinu (z 60-80 tisíc v roce 2006 na 95-115 tisíc v roce 2015), přičemž poklesl poměr Romů, protože přibylo lokalit, kde obyvatelé romského původu netvoří většinu (z 18 % na celou čtvrtinu takových míst). Z výběru tentokrát navíc nebyly vynechány lokality, kde Romů žilo jen málo (jako tomu bylo v roce 2006, kdy zadání požadovalo zkoumat „sociálně vyloučené romské lokality“). Naše rodina, bude-li mít štěstí, pocítí dopady tohoto výzkumu poté, co se její obec zapojí do některého z projektů zahrnutých do Koordinovaného přístupu k sociálně vyloučeným lokalitám (http://bit.ly/1O7gJ0O) , který umožní na 70 místech ČR čerpat v souhrnu až 10 miliard korun z programů OPZ, OP VVV a IROP do roku 2023. Podmínkou je spolupráce obce s Agenturou pro sociální začleňování. Koordinovaný přístup, stejně jako Analýzu SVL v ČR, připravilo v letech 2013-2015 s řídícími orgány vedení Agentury pro sociální začleňování, které bylo těsně před jeho spuštěním vystřídáno (snad pro těch 10 miliard?). Nezbývá než novému vedení Agentury popřát hodně štěstí při sklizni a naší rodině osvícenou politickou reprezentaci obce, na jejímž území se právě nachází.

Nenaplněná vládní strategie v začleňování

Ze 71 opatření Strategie boje proti sociálnímu vyloučení bylo zcela splněno 18, částečně splněno 26 a nesplněno 24 opatření (vypuštěna byla 3 opatření). Ministerstva ve většině případů nesplnila své úkoly, což se projevilo také v sociálně vyloučených lokalitách. Systémová změna nenastala, a tak na život lidí v lokalitách a jejich okolí mnohem více dopadají kroky místní radnice než státu. Přesto měla strategie značný význam - rozhýbala koordinaci ministerstev mezi sebou, z řešení sociálního vyloučení v lokalitách učinila důležité téma. Aby z toho naše rodina mohla pocítit přínos, musí vláda a ministerstva více spolupracovat na další strategii do roku 2020. Podmínkou je, že tato strategie do roku 2020 bude dobře zpracována a koordinována - což zatím není.

Spotřebitelské úvěry pod dohledem

V účinnost vstupuje novela zákona o spotřebitelském úvěru z dílny Ministerstva financí, která vychází z evropského práva na ochranu spotřebitele. Věřitelé musí nově poskytovat spotřebitelům řadu informací před uzavřením smlouvy i v samotné úvěrové smlouvě. Dobrý úmysl má, jako už tolikrát předtím, svá ALE. Informační povinnost vede k výraznému prodloužení textů smluv, které mají navíc spíš formální charakter. Dobré je, že věřitel musí nově ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, tedy posuzovat jeho příjmy, výdaje či úvěrovou historii, chybí však jakékoli sankce, pokud by tak neučinil. Spotřebitel má také právo od úvěrové smlouvy bez uvedení důvodu odstoupit ve 14-denní lhůtě od jejího uzavření, právo na bezplatný výpis či předčasné splacení úvěru. Nově se objevuje i možnost obrátit se v případě sporu na finančního arbitra. Zákon se však nevztahuje na všechny úvěry, např. na úvěry do 5.000 Kč nebo hypotéční úvěry. Solidní věřitelé své úvěrové smlouvy přizpůsobují novým povinnostem, avšak nesolidní společnosti využívají mezery a začínají se soustředit na poskytování mikroúvěrů do 5.000 Kč, zejména po internetu. Nesplácený úvěr na 3.000 Kč se tak může vyšplhat na částku mnohem vyšší, než kdyby si dlužník půjčil více než 5.000 Kč. Novela zákona navíc nijak neupravila sankce za neplacení dluhů, takže pokračuje praxe, kdy např. za nesplácený úvěr ve výši 15.000 Kč je po dvou letech vymáháno půl milionu korun. Dopad tohoto opatření na naši rodinu tak nebyl prakticky žádný. Delším textům smluv nerozuměli a nikdy se jim nestalo, že by nějaké společnosti záleželo na tom, jestli někdo v domácnosti pracuje a existuje tedy předpoklad, že úvěr bude splácen. Naopak, do ulice, kde bydleli, chodili nabízet půjčky poskytovatelé, u nichž se zdálo, že se na nezaměstnané a chudé domácnosti bez právního vědomí přímo zaměřují.

Snadné půjčky: za 20 tisíc vrať 80!

Zastávky autobusů a jiná veřejná místa jsou plné inzerátů na výhodné půjčky, často rovnou s útržky popsanými telefonním číslem, kam stačí jen zavolat. Naší rodině se zrovna rozbila pračka a pošťačka navíc přinesla dopis o nedoplatku za elektřinu. Protože rodina nemá tolik peněz pohromadě, zavolá si na číslo odtržené z inzerátu. Částka 20.000 Kč skutečně brzy dorazí na účet a nečekané výdaje pokryje. Na chvíli se zdá, že problém je vyřešen. Elektřinu nikdo neodpojil a je v čem prát. Otec věří, že brzy najde práci, má totiž něco slíbeno, takže půjčku určitě nějak splatí. Nic z toho se ale nestane - ani práce, ani splátky. Takže nastupuje vymáhání plnění ze smlouvy o úvěru, kterou si předtím v rodině nijak pozorně nepřečetli. Nenápadná rozhodčí doložka ve smluvních podmínkách říká, že při neplacení nemá dlužník právo obrátit se na soud. Naopak věřitel má právo se se svou pohledávkou obrátit na rozhodce, který s nebankovními společnostmi úzce a rád spolupracuje. Rodina nemá na splátky, rozhodce proto vydá rozhodčí nález a brzy nato zvoní u dveří bytu exekutor. Z nesplacených 15.000 Kč je rázem dluh 80.000 Kč (zahrnující kromě nesplacené části půjčky navíc úroky z prodlení, vysokou smluvní pokutu a náklady rozhodčího řízení).

Psa exekutor nezabaví

Došlo k částečné nápravě změny z roku 2013 v oblasti postihování manžela dlužníka. Od září 2015 již není možné exekučně postihnout příjem manžela dlužníka a u jeho bankovního účtu je to možné jen z poloviny. Dále je schválena novela občanského soudního řádu a exekučního řádu, která taxativně uvádí, co exekutor nemůže postihnout při mobiliární exekuci. Naše rodina se tedy už nemusí bát, že si exekutor odnese postel, lednici, oblečení nebo dokonce jejich psa.

Začíná velký obchod s dluhy

Ministerstvo spravedlnosti vydává takzvanou přísudkovou vyhlášku (č. 484/2000 Sb.). Stojí na snaze zjednodušit počítání odměny za právní zastoupení advokátem v občanském řízení, což dává smysl. Výsledný text vyhlášky však nezohlednil fakt, že soudní spory se liší složitostí či časovou náročností. Netrvalo dlouho a vyhláška se brzy stala velmi zrádnou v rukou různých podvodníků, kteří na získání odměny za právní zastoupení u velmi jednoduchých sporů o malé částky vydělávají jmění. Dlužníci za svá pochybení tvrdě platí. Pocítila to i naše rodina. Otec jel načerno, chytil ho revizor a dal mu pokutu, kterou nezaplatil (zapomněl). Pak přišlo rozhodnutí od soudu a otec se nestačil divit. Pokuta 1.000 Kč, kterou by byl schopen z rodinných příjmů zaplatit, se kromě poplatku za soudní řízení v řádu pár stokorun, navýšila o náklady právního zastoupení ve výši 8.000 Kč. Kde ale vzít najednou skoro 10.000 Kč?

Podnikaví exekutoři

Vymáhání pohledávek prostřednictvím soudů bylo nefunkční, dluhy byly vymoženy pouze ve 4 % případů. Na vině byla přetíženost soudů a také to, že se do pátrání po penězích u dlužníka byli nuceni zapojit i sami věřitelé. Ti museli nejprve zjistit, jestli dlužník pracuje, a je tedy možné mu sáhnout na mzdu, zda má či nemá bankovní účet, z něhož lze něco strhnout, popř. zda má či nemá v domácnosti něco, co by šlo prodat. Teprve po výběru jedné z těchto možností (způsoby uspokojení pohledávek nebylo možné kombinovat) se mohli obrátit na soud a soudní exekutoři provedli samotný úkon. Bylo to zdlouhavé, takže tam, kde peníze původně byly, často i následkem dotazování věřitele zmizely dřív, než se k nim soudní vykonavatel dostal. To vše se naprosto změnilo se zavedením soukromých soudních exekutorů, kteří do rukou dostali rozsáhlé pravomoci a nad nimiž byla pouze malá kontrola. Návrh na změnu přišel z poslaneckých lavic, mj. od poslance Pavla Němce, budoucího ministra spravedlnosti. Exekutoři jakožto podnikatelé, kteří jsou placeni z vymožených pohledávek a nikoli od státu, mají zájem vymoci co nejvíce a využívají všech možností, které jim zákon umožňuje. Není určeno, na jakém území může který exekutor působit (tzv. teritorialita), což posiluje konkurenční boj mezi exekutory navzájem. Ti dravější, kteří se nezastaví ani před využíváním nízkého právního vědomí dlužníků a používají psychologický nátlak, jsou pak preferováni věřiteli proto, že vymohou více. Vymahatelnost pohledávek roste, dosahuje kolem 35 %, avšak roste také počet dlužníků, kteří se kvůli exekuci ocitají na samém dně. V řadě případů dochází k neetickým zákrokům exekutorů (zabavení lednice, pračky či hraček, prodeji nemovitosti pro malý dluh, byť existuje jiný způsob vymožení pohledávky) a výjimečné nejsou ani případy, kdy exekutor své pravomoci překračuje. Kapitolou samou o sobě jsou dražby zabavených věcí. Arogantní jednání vykonavatelů soudního exekutora pocítí i naše rodina, která nebyla schopná zaplatit dluh u nebankovní společnosti. Pračku, kterou si z půjčky koupila, exekutor zabavuje.

Závratné odměny pro advokáty

Měsíc před ukončením svého působení na pozici ministra spravedlnosti zvýšil Pavel Němec odměnu advokátům na trojnásobek, a to i za vymáhání jen nepatrných pohledávek (novela vyhlášky č. 484/2000 Sb.). To vedlo k bezprecedentní eskalaci obchodu s drobnými dluhy a k boomu vymáhání doslova korunových pohledávek. Za podání jednoduché žaloby, byť na jednu korunu, náleželo advokátovi, respektive věřiteli za náklady na advokáta, 5.400 Kč. Tato změna přinesla kromě mimořádné výhodnosti pro advokáty i systematické neslučování pohledávek např. u dopravních podniků, čímž zásadně urychlila pád obyvatel do dluhových pastí. Tuto libůstku věřitelů odnesla i naše rodina, když její dospívající syn jel třikrát načerno a jen odměna pro advokáta dopravního podniku za vymožení 3 x 500 Kč přesáhla 16 tisíc Kč.

Snížení nebo nesnížení odměn advokátů

V roce 2012 došlo k další novelizaci přísudkové vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., která znamenala částečné snížení odměn advokátů, ale jejich odměny i tak zůstaly extrémně vysoké. Změnu zavedl ministr spravedlnosti Pospíšil, přičemž návrh fakticky připravil jeho náměstek Korbel. Charismatický náměstek posloužil především zájmům advokátní komory, když dokázal prezentovat pouhé kosmetické úpravy v odměňování advokátů jako revoluční změny. Nová vyhláška totiž byla ze strany Ministerstva spravedlnosti komunikována jako zásadní snížení odměn advokátům a vyřešení problému, což jen ztěžovalo snahu o změnu ve skutečně potřebném rozsahu. Zároveň došlo v roce 2012 k novelizaci zákona o rozhodčím řízení, která byla opět mediálně prezentována jako vyřešení problému s rozhodčími doložkami, ale fakticky se jednalo pouze o kosmetické změny. Problém s rozhodčími doložkami se začal otáčet až díky prvním judikátům Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Naše rodina tento obrat pocítí v případě, že se se svými dluhy obrátí na některou z občanských poraden či jiné odborníky, kteří si za své služby nebudou chtít nechat zaplatit, ale naopak rodině pomohou se v situaci splácení zorientovat.

Ústavní soud zasahuje

Rok 2013 přinesl pro dluhovou politiku dobré i špatné zprávy. K těm dobrým patří, že Ústavní soud zvrátil dvanáct let trvající byznys s inkasováním vysoké odměny za právní zastupování při vymáhání drobných pohledávek. V dubnu 2013 totiž vydal nález, ve kterém zrušil tzv. přísudkovou vyhlášku MSp č. 484/2000 Sb., která stanovila paušální sazby odměn advokátů. Šlo o vyhlášku, která původně měla zjednodušit počítání odměny za právní zastoupení, avšak nerozlišovala složitost věci, časovou náročnost ani počet provedených úkonů, a proto docházelo k jejímu soustavnému zneužívání při vymáhání zejména tzv. bagatelních pohledávek (pohledávek do 10.000 Kč), typicky pokut za jízdu načerno, pojistné či nedoplatky energií. Při vymáhání těchto pohledávek náklady na právní zastoupení přiznané na základě přísudkové vyhlášky výrazně převyšovaly skutečně vynaložené náklady. Výše odměny byla v hrubém nepoměru k hodnotě sporu (při vymáhání pokuty 1.000 Kč se náklady na právní zastoupení vyšplhaly k 8.000 Kč), čímž docházelo k sankci bez zákona, a tedy ke kolizi s Listinou základních práv a svobod (povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích). To byl jeden z důvodů zrušení vyhlášky. Druhým důvodem bylo, že vyhláška neodrážela účelně vynaložené náklady, jak předpokládá občanský soudní řád. I přes tento průlom však v Česku stále ještě zůstávají vysoké náklady na vymáhání ve srovnání např. s Německem (http://www.vymahacikalkulacka.cz/). Dobrou zprávou je, že banky a velké nebankovní společnosti přestávají využívat rozhodčí řízení, protože se jim to nevyplatí. Pozitivní změnou je také zrušení exekutorských zápisů, které byly hojně zneužívány ze strany neférových subjektů k obcházení spravedlnosti. Naopak zhoršení nastalo od 1. ledna 2013, od kdy mohl exekutor postihnout i příjem a účet manžela dlužníka. http://www.penize.cz/exekuce/285022-exekuce-bude-ucet-a-mzda-manzelu-dluzniku-pred-exekutorem-zase-v-bezpeci Nelze vyloučit, že tato změna měla dopad na zvýšení rozvodovosti, k níž po řadě let poklesu došlo právě v roce 2013. To naštěstí nebyl případ naší rodiny, ale švagr se sestrou patřili mezi oběti tohoto ustanovení. Sestra žila s dětmi odděleně v dosud trvajícím manželství a jednou u bankomatu zjistila, že má zablokovaný účet. Důvodem byly dluhy jejího manžela, na jejichž vzniku se nijak nepodílela.

Nižší odměny za formulářové žaloby

Za zásadní pozitivní změnu v oblasti obchodu s dluhy lze považovat novelu advokátního tarifu (vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), v níž tehdejší náměstek, později ministr spravedlnosti Pelikán k 1. 7. 2014 rozlišil formulářové a ostatní žaloby. U formulářových žalob se tarif radikálně snížil tak, že obchod s korunovými pohledávkami a jejich rozdělování konečně přestaly být rentabilní. Zároveň to neovlivnilo vymahatelnost dluhů a už vůbec se to nedotklo vymáhání tzv. neformulářových pohledávek, jak zněly protiargumenty k tomuto kroku. Dopad na naši rodinu je velký, protože už se nemusí bát, že několikakorunový, a tedy zvládnutelný dluh se nenápadně vyšplhá na částku o řád vyšší, kterou nikdy nebudou moci splatit.

Ministerstvo proti sociálnímu bydlení

Ministerstvo pro místní rozvoj je jedním z gestorů přípravy vládní Koncepce sociálního bydlení, ale zároveň bojkotuje postup, který by v jejím rámci zajistil právo na dostupný byt pro domácnosti v bytové nouzi. Nakonec přijatou koncepci veřejně odmítá respektovat a její základní teze nepromítne do přípravy svých dotací na sociální bydlení. Ministerstvo ani nedokáže navrhnout metodiku, jak předcházet rezidenční segregaci, přičemž nová studie sociálně vyloučených lokalit ukazuje na výrazně negativní trend mezi lety 2006 a 2015 (Analýza SVL - http://www.gac.cz/userfiles/File/nase_prace_vystupy/Analyza_socialne_vyloucenych_lokalit_GAC.pdf).

Nulté ročníky nepomáhají

Bratinkova zpráva o stavu romské menšiny, kterou vláda projednávala v roce 1997, znamenala v oblasti školství jeden krok vpřed a dva zpátky. Zpráva si sice všímá nadměrného zařazování romských dětí do zvláštních škol, ovšem nenabízí řešení situace a dokonce do určité míry přistupuje na to, že problémem jsou predispozice romských dětí. Mimořádný význam přikládá rozvoji nultých ročníků, které začínají být zaváděny pouze pro sociálně znevýhodněné děti. Po 15 letech o nich lze prokazatelně říci, že nedostatky v předškolní přípravě neřeší. Zpráva však také uvádí, že „v psychologickém vyšetřování je zapotřebí jednoznačně odmítnout účelovou záměnu jazykového handicapu za blíže nespecifikovaný druh mentálního postižení.“ Přesto bude trvat dalších 12 let, než si MŠMT nechá zpracovat studii, která tento fenomén prokáže, a 18 let, než dojde k legislativní nápravě. Děti z naší rodiny nechodí do mateřské školy, ale společně s dalšími romskými dětmi do nultého ročníku při základní škole praktické, nebo při škole, do které své děti většina rodičů z města nehlásí, protože je blízko sociálně vyloučené lokality a učí se v ní převážně sociálně znevýhodněné děti. Hendikep, který děti v rodině „získaly“, se nepodařilo včas – v předškolním a raném školním věku – zmírnit. Dnes jsou se základním a neukončeným středním vzděláním zapsány v evidenci Úřadu práce.

Rozpad školské soustavy

Reforma veřejné správy znamená pro školství katastrofu. Rozpadá se koordinace škol v okresech, kraje tuto funkci na velkém území nedokážou naplnit. Menší města a obce nemají zřízeny školské odbory, ředitelé ztrácejí oporu pro další rozvoj škol, významná část zřizovatelů nemá kapacitu na to věnovat se rozvoji kvality ve vzdělávání a soustředí se na běžný provoz a investice ve školách. Školská soustava se atomizuje a spolupráce mezi školami upadá. K tomu se přidružuje změna ve financování regionálního školství – nově o něm rozhodují kraje, které posílají školám výrazně vyšší normativy na žáky s postižením, čímž se posiluje vzdělávání dětí v praktických na úkor běžných základních škol. Dětem z naší rodiny se dostává pozornosti ve zvláštní škole, kde jsou vedle dětí s lehkým mentálním postižením hlavně děti se sociálním znevýhodněním a také řada především romských dětí bez diagnózy, protože to školská legislativa umožňuje. Osnovy zvláštní školy umožňují získat pouze základy vzdělání, děti se nemusí naučit zdaleka tolik, co jejich vrstevníci, a ztrácejí tak šanci vytvořit si kontakty mimo uzavřené společenství dětí z vyloučené lokality. To vše jim bude později při pokusu o další studium a hledání práce dramaticky chybět

Nevyužitá příležitost k inkluzi

V platnost vstoupil novelizovaný školský zákon, který školám přináší příležitost lépe reagovat na potřeby dětí se znevýhodněním. Namísto osnov se zavádí vzdělávací programy, které si školy dotváří podle svých potřeb. V řadě škol vznikal vzdělávací program rutinně, ale mnoho škol ho pojalo velmi zajímavě; od roku 2004 se v souladu s novou legislativou některé školy otevírají inkluzivnímu vzdělávání. Vznikají také liberální kurikula, jako např. program Začít spolu, který se postupně šíří do škol a mění zavedený způsob frontální výuky podle osnov. Přestože nový zákon umožňuje individuální integraci dítěte s hendikepem do běžné třídy a řada dětí se postupně může integrovat do běžných základních škol, přetrvá problém s nespravedlivým financováním, které zvýhodňuje skupinovou integraci dětí, tedy de facto vzdělávání ve speciálních a praktických školách. Tragickým omylem je vznik přílohy LMP (lehké mentální postižení) ke vzdělávacímu programu pro základní vzdělávání, podle kterého učí základní školy praktické (dříve zvláštní). V kombinaci s vyhláškami, které MŠMT vydalo o rok později, znamenají, že i děti se sociálním znevýhodněním a tzv. hraniční děti jsou mnohem častěji segregovány mimo hlavní vzdělávací proud. Děti z naší rodiny byly postupně na doporučení pedagogicko-psychologické poradny přeřazeny do praktické základní školy, a to přesto, že pouze jedno z nich mělo diagnostikováno LMP, ostatní se pohybovaly nad hranicí diagnózy, přičemž významnou část jejich neúspěchu v poradně způsobila jazyková nedostatečnost a zhoršená grafomotorika – tedy nikoliv mentální hendikepy.

Začínají pogromy?

V říjnu a listopadu se v Litvínově konaly dvě velké demonstrace neofašistů a nacionalistů, organizované Dělnickou stranou. Po jejich skončení se vydala část účastníků na pochod od náměstí směrem k sídlišti Janov, kde došlo k násilným střetům složek policie s účastníky pochodu. Byla to v české novodobé historii první demonstrace nacionalistů, ke které se přidali ve větším množství někteří místní "běžní" občané a která měla rysy pogromu. Prohlubuje se tak trend, kdy se sociální exkluze stává předmětem pravicového extremismu, a narůstá počet demonstrací neonacistického hnutí proti sociálně vyloučeným lidem. Jsou charakteristické snahou o svou (politickou) legitimitu, což se jim zčásti díky přímé nebo nepřímé podpoře některých politiků daří. Představitelé neonacistické scény, především DS(SS) se snaží reprezentovat zájmy příslušníků majority, k čemuž jim pasivita řady měst přenechává prostor; mnoho místních politiků je také k aktivitám neonacistů přinejmenším tolerantní. Město Litvínov následně na sídlišti Janov zavedlo tzv. nulovou toleranci, což byla řada bezpečnostních opatření a posílení sociální práce, ale začaly i šikanózní kontroly v domácnostech.

Do praktické školy i bez diagnózy

V únoru 2005 vstupuje spěšně v platnost vyhláška 73/2005 Sb. navazující na novelu školského zákona. Řeší zařazování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do vzdělávání. Děti se zdravotním postižením sice mají být přednostně vzdělávány formou individuální integrace, tedy mezi ostatními dětmi v běžných třídách, ale pouze tehdy, pokud to „odpovídá podmínkám a možnostem školy“. A to je často zejména z finančních a personálních důvodů v praxi nedosažitelné. Jedno z neproblematičtějších ustanovení vyhlášky je v § 10, podle kterého může být ve speciální škole vzděláváno až 25 % dětí bez zdravotního postižení, čímž se legalizuje segregace zdravých dětí. Dětem z naší rodiny, které by mohly být vzdělávány v běžné základní škole, v poradně doporučili, abychom je přihlásili do základní školy praktické, „protože tam budou mít snížené vzdělávací výstupy, více individuální péče a budou mezi dětmi s podobnými problémy“. Rodičům byl přednostně nabídnutý zápis do základní školy praktické, naopak byli odmítnuti v běžné základní škole pro „nedostatek kapacity“. Děti z naší rodiny jsou izolovány v prostředí, které je méně podnětné. Později nebudou v konkurenci dětí, které se vzdělávaly v běžných školách, úspěšné, což je bude provázet po celý život.

Další polovičatá vyhláška

Novela vyhlášky z roku 2005 (vyhláška č. 147/2011 Sb.) napravuje některé její nedostatky, avšak nedůsledně a nedostatečně. Děti bez diagnózy zdravotního postižení se nově nesmějí vzdělávat v praktických školách. Aby mohlo být dítě zařazeno do speciální školy, musí rodiče udělit informovaný souhlas (ale jeho podoba stejně jako obsah povinného poučení o dopadech vzdělání ve speciálních školách nejsou ve vyhlášce jasně popsány). Vyhláška se také snaží definovat žáky se sociálním znevýhodněním a zavádí tzv. vyrovnávací opatření určená právě těmto dětem, která však nejsou financována a zůstávají zejména pro školy hlavního vzdělávacího proudu prakticky nedosažitelná. Vyhláška však již byla v souladu s novým trendem snižování počtu dětí bez diagnózy lehkého mentálního postižení v základních školách praktických. Pro děti z naší rodiny, které již chodí do školy, vyhláška prakticky nic nezměnila. Pro mladší děti, které se do školy teprve chystaly, se zvyšuje šance, že zbytečně neskončí v základní škole v praktické určené dětem s lehkým mentálním postižením.

Vyhlášky do třetice: inkluze je na cestě

Teď už lze napsat, že jde o důležitý a pozitivní trend: další novelizací vyhlášky z roku 2005 se v roce 2014 opět komplikuje bezdůvodné zařazování dětí se sociálním znevýhodněním do základních škol praktických. Vyhláška č. 103/2014 Sb. zavádí pravidelné vyhodnocování, zda „zařazení, způsob vzdělávání a podpůrná opatření odpovídají speciálním vzdělávacím potřebám žáka“. Pro děti s lehkým mentálním postižením se vyhodnocení provádí nejpozději rok po zařazení do školy, dále na konci třetího, pátého a posledního ročníku povinné školní docházky. Tlak na správné zařazování dětí do vzdělávání vzrůstá, veřejné diskuse se soustředí na fakt, že v Česku je několikanásobně větší výskyt lehkého mentálního postižení v populaci (2,77 %), než je průměrné po celém světě (méně než 1,83 %) a ve školách pro lehce mentálně postižené děti tak končí také špatně diagnostikované děti. Systematická opatření, která by dokázala reagovat na znevýhodnění, která si děti přinášejí z rodinného prostředí, na sociální a ekonomické hendikepy, které se při nedůsledné a nevhodné diagnostice mohou jevit jako mentální hendikepy, však nepřicházejí. Začíná se však diskutovat o povinném posledním ročníku předškolní přípravy, vláda si tento záměr vložila do programového prohlášení. Pro děti z naší rodiny to opět znamená, že se zvyšuje pravděpodobnost, že nebudou zbytečně zařazeny do základní školy praktické.

Zásadní novela školského zákona

Parlament schválil průlomovou novelu školského zákona, která zásadně mění způsob podpory vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a ruší zbytečné nálepkování žáků zdravotní diagnózou. Má zajistit podporu dítěti podle jeho individuálních potřeb bez ohledu na to, zda se vzdělává v běžné či speciální škole. Novela zavádí systém podpůrných opatření členěných do pěti stupňů a provazuje je s finančním nárokem. Reforma financování škol však zatím připravena není a ministerstvo ji bude muset spěšně dokončit. Také není schválen katalog podpůrných opatřen ani klíčová vyhláška upravující vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (nově „s potřebou podpůrných opatření“). Novela zákona vstupuje v platnost se školním rokem 2016/2017, před implementací však její odpůrci rozpoutávají rozsáhlou kampaň proti inkluzivnímu vzdělávání. Řada rodičů dětí se zdravotním postižením však novelu přivítala, do běžných škol míří stále více dětí s potřebou podpůrných opatření. Také děti z naší rodiny by měly od příštího školního roku získat od pedagogicko-psychologické poradny informaci o tom, na jaká podpůrná opatření mají nárok včetně stanovení stupně, ve kterém mají být školou poskytovány. Škola jim bude muset doporučená opatření poskytnout, měla by na ně také dostat potřebné finanční prostředky.

Holobyty místo bytů

Od první poloviny 90. let se v řadě českých měst a obcí začíná znatelně projevovat absence koncepční bytové politiky státu i jednotlivých samospráv V důsledku přechodu na tržní hospodářství, restrukturalizaci a ekonomickou krizi začínají mít rodiny problémy s placením nájmů a s dluhy. Obce na to nejsou připravené a stát neříká, jak by mělo vypadat sociální bydlení a jaké nástroje jsou obcím k dispozici (a tento nedostatek přetrvá následujících 15 – 20 let). Začíná se přistupovat ke zkratkovitým řešením: obce plošně zřizují holobyty jako „bytové náhrady pro neplatiče“, často navíc ve vyloučených částech města a bez podpůrných služeb pro řešení sociální nouze. Začínají vznikat první ghetta, která budou popsána až za dalších 10 let v tzv. Gabalově mapě (www.esfrc.cz/mapa). Podle průzkumů se podíl Romů mezi obyvateli holobytů pohyboval mezi 60-80 %, v některých obcích i 100%, dopady těchto obecních politik mají tedy silně diskriminační aspekt.

Populismus ve městech: zákazy, pokuty, exekuce...

Problém sociálního vyloučení se stále více stává předmětem politického populismu, který nabízí zkratkovitá a líbivá řešení jako škrtání nebo exekuce sociálních dávek, systematické vystěhovávání rodin, zpřísňování kontrol všeho druhu nebo zvýšení trestů za různé přestupky a přečiny. V následujících letech se bohužel v některých městech a obcích populistům daří část takových opatření uplatnit, přičemž dopad na sociálně vyloučené rodiny je devastující. Jako nejzávažnější, ale nikoliv jediné příklady lze uvést například Vsetín, Chomutov, Litvínov…

Čunkovy kontejnery

Ve čtvrtek 5. října 2006 pozvala vsetínská radnice desítku starostů z celé České republiky do lokality Poschla daleko od centra města, aby jim představila dva nově postavené domy v provedení „antivandal“, vybudované z plechových kontejnerů. Vzápětí sem přesídlila desítky Romů z tzv. pavlačového domu na náměstí. „Unimobuňky“ radnice představila jako unikátní řešení bytové problematiky „nepřizpůsobivých občanů“, především Romů, které by mělo sloužit jako model a precedent pro další česká města. O několik dní později ve Vsetíně vyhrála KDU-ČSL v čele s dosavadním starostou a klíčovou postavou tohoto řešení Jiřím Čunkem komunální volby, později se stal senátorem, předsedou KDU-ČSL a místopředsedou vlády. Jiří Čunek akci dlouhodobě chystal. Do pavlačového domu byly rodiny cíleně od 90. let sestěhovávány. To se nezměnilo ani po r. 1998, kdy stavební úřad shledal budovu stavebně-technicky závadnou. Projekt asanace byl připravován od r. 2003, v r. 2005 získalo město dotaci na výstavbu „vymisťovacího ubytování na Poschle“ ve výši 71,4 mil. Kč. V roce 2006 se lidé z centra do buněk stěhují, ovšem ne všichni. Z veřejných prostředků zakoupil starosta Čunek ruiny v obcích mimo Zlínský kraj a v nočním přesunu bez varování do nich přestěhoval šest romských rodin. Pokud by naše rodina byla jednou z těch, které Jiří Čunek vystěhoval přes sto kilometrů daleko od původního bydliště do horské vesnice, kde nemají žádné vazby ani práci, byla by dnes pravděpodobně rozpadlá a děti v ústavní péči. Agentura pro sociální začleňování prokázala, že tento krok Jiřího Čunka stál státní rozpočet dalších 10 mil. korun na sanaci rozpadlých rodin. Pokud by naše rodina žila například v Holešově, o několik let později by se z centra – po vzoru Vsetína – přesouvala do kontejnerů na kraji města také.

Launch
Copy this timeline Login to copy this timeline 3d

Tiki-Toki Timeline Maker - Make beautiful timelines you can share on the web Tiki-Toki Desktop - Create interactive timelines and share them on your computer

Contact us

We'd love to hear from you. Please send questions or feedback to the below email addresses.

Before contacting us, you may wish to visit our FAQs page which has lots of useful info on Tiki-Toki.

We can be contacted by email at: hello@tiki-toki.com.

You can also follow us on twitter at twitter.com/tiki_toki.

If you are having any problems with Tiki-Toki, please contact us as at: help@tiki-toki.com

Close

Edit this timeline

Enter your name and the secret word given to you by the timeline's owner.

3-40 true Name must be at least three characters
3-40 true You need a secret word to edit this timeline

Checking details

Please check details and try again

Go
Close