Proč v Česku vyrostlo za 26 let přes 600 chudinských čtvrtí?

Od roku 1990 do současnosti vyrostlo v Česku přes 600 chudinských ghett s více než stovkou tisíc obyvatel, kteří jsou z 80-90% nezaměstnaní. Navíc téměř další milion zaměstnaných lidí žije v riziku chudoby. Jak je to možné? Kdy a kde se rozhodovalo o tom, kolik chudých a sociálně vyloučených lidí v Česku bude, jsme pro vás zachytili v mapě hlavních událostí ve veřejných sociálních politikách od roku 1990. Dopady rozhodování politiků jsme pro vás sledovali na osudech rodiny, která se postupně propadá do stále kritičtější situace.

V době změny režimu v roce 1989 na území Česka nebyla žádná sociální ghetta tak, jak je známe dnes - holobyty či celé čtvrtě nebo chudinské ubytovny. Nyní, po více než 26 letech, jich tu je přes 600 s více než stovkou tisíc obyvatel. Navíc téměř další milion lidí žije v riziku chudoby, do které lze snadno spadnout při ztrátě zaměstnání, bydlení, při značném spotřebitelském zadlužení Čechů nebo prostě při mimořádné události jako je nemoc, rozpad rodiny anebo „jen“ nečekaná platba.;xNLx;;xNLx;Obrovské zátěže z důsledků komunistického režimu v ČSSR, jako bylo segregující školství, sociální inženýrství v podobě násilného přesidlování lidí (zejména Romů) do oblastí s těžkým průmyslem, umělá a neefektivní zaměstnanost, glorifikace „dělnické třídy“, destrukce původních sídel ustupujících těžbě (za vše např. likvidace historického města Mostu), koncentrovaná výstavba panelových sídlišť u průmyslových gigantů, a mnohé jiné, zůstaly dlouho neřešeny. Dále se zvětšovaly a projevovaly v novodobé chudobě, která se postupně rozvinula jako vedlejší efekt transformace centrálně řízeného hospodářství na tržní ekonomiku. ;xNLx;;xNLx;Jak je to možné? Kde se stala CHYBA? ;xNLx;;xNLx;Někdo namítne: vždyť je to běžné, že lidé jsou bohatší a chudší. Dalo se čekat, že Česko na cestě ke kapitalismu projde vývojem, který zvětší rozdíly ve společnosti. Navíc patříme mezi země s nízkou nezaměstnaností a relativně málo rozevřenými sociálními nůžkami. ;xNLx;;xNLx;ANO, ALE: ;xNLx;;xNLx;Chudých lidí a těch ohrožených úpadkem do chudoby nemuselo být zdaleka tolik. Chudí a nezaměstnaní budou vždy, ale bude jich tím méně, čím více budou veřejné politiky chudobu řešit a předcházet jí. Jen skutečně málokdo chce být chudý a bez práce, ale hodně lidí se do takové situace dostane někdy svou vinou, jindy bez zavinění shodou okolností, nejčastěji však kombinací řady událostí, z nichž některé ovlivnit mohl a jiné nikoliv. A stále více lidí se do chudoby prostě narodí.;xNLx;;xNLx;Zároveň se v Česku rozmohl obrovský byznys s chudobou, na chudých vydělávají majitelé ubytoven a bytů, exekutoři a lichváři, organizátoři práce na černo, ale mnohdy i (zejména lokální) politici, kteří v předvolebních kampaních neskládají účty za to, že problémy chudoby a narušeného soužití neřešili, ale naopak je ještě před voliči eskalují.;xNLx;;xNLx;Veřejná politika od 90. let minulého století problém přibývajících ghett dlouho nevnímala. Později se jej pokusila odstínit přes relativně dostupné sociální dávky, čímž problém nejen neřešila, ale naopak prohlubovala – pomáhala etablovat strategii přežití závislou především na sociálních dávkách při nedostupnosti legální práce. V okamžiku, kdy bylo před dvaceti lety zapotřebí systematicky řešit postupnou ztrátu bydlení a zaměstnaní desítek tisíc lidí, nárůst zadluženosti a vznik izolovaných chudinských enkláv se toho žádná z vlád jako celek nechopila (s čestnou výjimkou několika ministrů). K dispozici přitom byla řada nástrojů v podobě aktivní politiky zaměstnanosti, sociálních služeb, sociálního bydlení, regulace úvěrových společností, inkluzivního vzdělávání aj. Vedle toho zcela dominovaly obecní politiky vytlačování chudých na okraj – ať už privatizací bytového fondu, nebo ostrakizací lidí, zejména Romů. Tyto politiky mají své nejznámější reprezentanty v Jiřím Čunkovi, který vystěhoval desítky rodin nejen do kontejnerů na okraji města, ale také a především do polorozbořených domů na vsi, které nikdo nechtěl a které starosta Čunek za veřejné peníze nakoupil; anebo v Ivaně Řápkové, která v Chomutově vytvořila atmosféru strachu a všudypřítomné represe a zavedla bezprecedentní exekuce sociálních dávek. ;xNLx;;xNLx;Vedle toho si veřejná správa dlouho nevěděla rady s problémem sociálního vyloučení Romů, a postupně si osvojovala strategii národnostního řešení, tedy že si Romové musí pomoci sami prostřednictvím svých elit, které budou mít vyhrazené místo ve veřejné správě. Tím zbavovala veřejné instituce odpovědnosti za řešení sociálního vyloučení Romů. Podstatnou změnu v přístupu znamenalo až založení vládní Agentury pro sociální začleňování v roce 2008, která se zaměřila na spolupráci s obcemi v oblasti sociálních politik jako takových. ;xNLx;;xNLx;Situace se vyhrotila okolo roku 2012, který lze označit za nejhorší rok sociálního vyloučení v Česku. Do praxe se zaváděla sociální reforma, která dramaticky seškrtala sociální dávky a zavedla přísný dohled nad nezaměstnanými, což nevedlo k jejich zaměstnávání, ale vyřazování z evidence Úřadu práce. Veřejná služba, postupně zaváděný nástroj aktivizace, přestala být bonifikována a lidé začali pod přísnou kontrolou pracovat zadarmo. Převod „sociální“ agendy z obcí na Úřad práce znamenalo rozpad sociální práce na obcích. ;xNLx;;xNLx;Na lokální úrovni se politický souboj o voliče a bezkoncepční sociální politiky zhmotnil do sociálních nepokojů na Šluknovsku, které se od roku 2011 lavinovitě šířily do celé republiky a znamenaly vzestup politického populismu a radikalismu. Sociální nepokoje se staly součástí veřejného života letních měsíců na dlouhé čtyři roky. ;xNLx;;xNLx;Na události okolo roku 2012 postupně přicházela reakce, prudce přibylo chudinských ubytoven (a v důsledku toho i vyplacených dávek doplatku na bydlení spekulantům s ubytováním), stále více lidí stále častěji migrovalo, a to především v úniku před dluhy a při ztrátě bydlení. Únik se stal dostupnější strategií, než setrvání a pokus o řešení všech problémů najednou, zvláště když pro řešení lidé ztráceli oporu. ;xNLx;;xNLx;Pro veřejné politiky je to důležitá zpráva – nyní, po 26 letech od společenské změny, doplácíme na závady v sociálních politikách za celé období. V sociálně vyloučených lokalitách vidíme reakci na nevhodné zásahy a chybná rozhodnutí ve veřejné správě. Ke každému rozhodnutí je možné alespoň částečně dohledat jeho dopady, zjistit, k čemu reálně vedly a jak na něj lidé reagovali. ;xNLx;;xNLx;Institut pro sociální inkluzi proto sestavil časovou osu, která tyto hlavní události pojmenovává, řadí je za sebe ve zřejmých souvislostech a sleduje jejich dopady na lidi. U každého uzlového bodu je popsáno, jaký dopad zanechal na život modelové rodiny. ;xNLx;;xNLx;Vedle toho jsou v mapě zaznamenána také rozhodnutí veřejné správy, která měla na lidi pozitivní dopad. Je jich sice nesrovnatelně méně, ale jsou ještě důležitější. Společně s dobrými praxemi z regionů a obcí představují základ efektivní a moderní sociální politiky, která problémy chudoby a sociálního vyloučení nepřehlíží, ale identifikuje, analyzuje a řeší – což by mělo být v moderním státě samozřejmé. ;xNLx;;xNLx;Pomalu, ale zaznamenatelně přibývá politiků a úředníků, kteří na různých úrovních veřejné správy chtějí a dokáží takto pracovat. A to je důležitý vklad pro Českou republiku. ;xNLx;;xNLx;Bylo zbytečné problém nechat přerůst do rozměrů, které ohrožují sociální soudržnost v některých regionech Česka. Sociální vyloučení dnes představuje jeden z nejzávažnějších veřejně politických problémů, jehož další neřešení ho bude dále eskalovat. ;xNLx;;xNLx;Institut pro sociální inkluzi chce pomoci předejít stupňování problémů a přispět k trvalému zlepšování veřejných politik, aby byly v řešení sociálního vyloučení a při jeho předcházení efektivní. ;xNLx;;xNLx;Institut sdružuje osobnosti s profesním zázemím ve veřejných politikách sociální inkluze i neziskovém sektoru. Bude působit jako think-tank, který přináší veřejné správě zpětnou vazbu, ale také konstruktivní návrhy, opřené o dobré praxe v Česku i zahraničí. ;xNLx;

Inkluze školství nerozbila

Inkluzivní revoluce ani demolice se první školní den v září nekonaly. Obavy ani výhrůžky odpůrců se nenaplnily. Základní školy nepraskají pod náporem dětí s lehkým mentálním postižením houfně opouštějících praktické školy. Od 1. září platí novela školského zákona, která přinesla změnu zejména ve vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. To podle § 16 zákona a prováděcí vyhlášky č. 27/2016 probíhá v režimu pěti stupňů podpůrných opatření, která těmto žákům navrhují poradenská zařízení. Platí dvouleté přechodné ustanovení, podle kterého mohou být žákům se speciálními vzdělávacími potřebami poskytována podpůrná opatření nadále podle vyhlášky č. 73/2005 Sb., v pozdějším novelizovaném znění. V současné době probíhají analýzy náběhu novely do praxe. Již nyní je však možné říci, že vzdělávací soustava významnou změnou prochází bez dramatických otřesů. Z analýz vyplyne, jak novou diagnostiku a způsob doporučování podpory žákům zvládají nejen poradenská zařízení, ale také poradenská pracoviště ve školách a samotní učitelé. Je totiž zřejmé, že v systému chybí stovky asistentů pedagogů, ale také například dostatek dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v metodách práce, které inkluzi podporují. Je také jasné, že nedošlo k masivnímu přesunu žáků s lehkým mentálním postižením z praktických základních škol do běžných. Povinnost přijmout takové dítě do běžné školy totiž nevznikla s novelou, ale platí podle zákona již od roku 2004 a vztahuje se na všechny žáky, tedy i žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Jak prokázala společnost ČOSIV (viz http://cosiv.cz/wp-content/uploads/2016/10/inkluze_v_cislech.pdf), dlouhodobě se snižuje počet diagnóz LMP na mezinárodní úroveň cca 1,8% výskytu v populaci. Přitom cca 15% dětí s touto diagnózou již bylo integrováno do běžných škol před nástupem platnosti novely školského zákona a se zářím 2016 se toto procento jen mírně navýšilo. Klíčovou změnou však vedle samotných stupňů podpory a podpůrných opatření je jejich nárokové financování. Sněmovna schválila návrh změny financování regionálního školství se začátkem roku 2017 a tato změna má definitivně zajistit financování nárokové podpory žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Do jaké míry se školám nyní, před plánovanou změnou ve financování regionálního školství, dostávají prostředky na aplikovaná podpůrná opatření, však musí také zjistit analýzy, jež právě probíhají. Z role však v této situaci vypadává Ministerstvo školství, které si uložilo do voleb bobříka mlčení na inkluzi, což je pravý opak toho, co by mělo především ve vztahu k pedagogické veřejnosti, školám a rodičům dělat – trpělivě vysvětlovat změny a především metodicky vést zavádění změn. Ukazuje se totiž řada praktických problémů při aplikaci novely či její prováděcí vyhlášky a bez uklidnění a jasného vedení ministerstvem mohou tyto problémy ohrožovat celý smysl společného vzdělávání ve školách. Pro děti z naší rodiny však novela znamená velký přínos. Již nyní – na základě opakovaného vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně – dostala jejich škola doporučení na zajištění konkrétních podpůrných opatření. Některá, jako například asistent pedagoga ve třídě, pro ně zatím nejsou dostupná, ale i to se může během dvou let dále měnit.

Školská obroda odspodu

Poprvé od r. 1990 podnítilo ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) aktivitu pro rozvoj kvality a inkluze v předškolním a základním vzdělávání zdola, tedy z úrovně mateřských a základních škol, odborů školství obecních úřadů a místních akčních skupin (MAS). V roce 2015 vypsalo MŠMT výzvu pro obce, MAS a další, aby v územích (nejlépe obcí s rozšířenou působností) zpracovaly místní akční plány (MAP) rozvoje vzdělávací soustavy s oporou ve financování ze strukturálních fondů EU. V roce 2016 se s různou kvalitou a odborností plánování rozeběhlo na většině území ČR. MŠMT ale meškalo s metodickou podporou plánů a začalo ji dodávat až na konci roku 2016. Přesto se některé MAP již nyní stávají podněcovatelem změn, aktivizují ředitele a učitele ve školách i úředníky obecních úřadů. Na mnoha místech se po dlouhé době znovu rozebíhá spolupráce, která roky uvadala nebo dokonce neexistovala. Do plánování rozvoje vzdělávání jsou vtahováni rodiče a neziskové organizace. Důraz na kvalitu, dostupnost, inkluzi a gramotnosti (zejm. čtenářskou a matematickou) při vzdělávání mění přístupy některých zapojených aktérů a etabluje je i tam, kde byly doposud v menšině, či dokonce tabu. Proti tomu stojí fakt, že řada plánů (kvalifikovaným odhadem až polovina) je zpracovávána ledabyle či formálně, nepodněcují spolupráci a jsou pouhým soupisem investičních přání z jednotlivých škol. Kvalitu plánů nedokáže prověřit ani MŠMT, které k tomu nemá dostatek kapacit a expertizy, a zřejmě i tyto neúčelné a formální plány přijme a jejich prostřednictvím pošle do regionů prostředky EU. Kvalita a realizovatelnost MAP se s koncem roku 2016 nedá odhadovat. Není jasné, kolik MAP bude jen formálních, a kolik jich skutečně naplánuje progresivní změny. Nicméně česká vzdělávací soustava se po letech začíná proměňovat odspodu aktivitou podnícenou svrchu. Evropské prostředky, které MŠMT slibuje zacílit na opatření, která budou v MAPech naplánována, by měly tento trend ještě umocnit. Naše rodina zatím o MAP vůbec nic neví a nejspíš se ani nikdy nedozví. Během roku nebo dvou však prakticky pozná, jestli je plán v obci, kde žije, skutečně k něčemu dobrý. Pokud ano, může do školy, kam chodí děti z naší rodiny, přibýt asistent pedagoga navíc. Třídní učitel může začít učit metodami, které reagují na potřeby znevýhodněných dětí a ty, místo toho, aby nečinně vysedávaly v poslední lavici, začínají mít z učení radost a dělat pokroky.

Skutečná práce v sociálním podniku

Úřad ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu ani v průběhu roku 2016 nezvládl předložit do vlády věcný záměr zákona o sociálním podnikání, jehož obrysy byly hotovy již koncem roku 2014. Důslednost ze strany obou spolupředkladatelů, Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva průmyslu a obchodu, zachránila zákon o sociálním podnikání před údělem věčného čekatele v pořadí. Na začátku roku byl věcný záměr zákona oprášen a v dubnu prošel připomínkami většiny ministerstev, krajů, sociálních partnerů a odborných institucí. V létě pak norma dospěla do fáze projednání v pracovních komisích Legislativní rady vlády (LRV). Ukázalo se, že vůle využívat potenciál firem orientovaných kromě zisku i na sociální a environmentální cíle v Česku přeci jen existuje a věcný záměr zákona bude vládě předložen nejpozději v polovině roku 2017. Dospělý syn naší rodiny přišel domů s tím, že by mohl nastoupit do zaměstnání v sociálním podniku. Rodiče se ptali, co to je, jestli sociálka nebo práce. Prý něco mezi. Bude dostávat normálně mzdu za práci ve sběrném dvoře, ale pomůžou mu i s bydlením a s vyřizováním věcí ohledně dávek, doktora a podobně. Dobré je, že by se mohl časem zbavit exekucí, protože s dluhy tam prý taky umějí poradit. Říkal jim, že má záznam v rejstříku trestů, ale to jim prý nevadí, stejně jako to, že nemá žádnou praxi ani jiné než základní vzdělání. Nevěděli jen, na jak dlouho mu můžou práci slíbit. Dostali dotaci na dva roky a pak už jim žádný zákon negarantuje, že si všechny tyhle doprovodné služby budou moci dovolit dělat i pro zaměstnance bez zdravotního postižení a přitom nezkrachovat. To víte, podnik není žádná charita. Sociální podnik je prostě „něco mezi“.

Sociální byty v Brně i jinde

Schválená vládní Koncepce sociálního bydlení 2015-2025, neudržitelná situace v nedostupnosti bydlení a nové know-how v oblasti ukončování bezdomovectví mění v některých městech ČR přístup k poskytování sociálního bydlení. Na rozdíl od 90. let a počátku milénia, kdy se bytový fond obcí spíše privatizoval a maximálním výdobytkem byly „holobyty“ či „sociální ubytovny“, v lepším případě pak pobytové sociální služby, se od roku 2010 začaly testovat zásluhové a prostupné systémy sociálního bydlení. Ty však byly nejen marginální vzhledem k potřebné cílové skupině (v řádech jednotek až desítek bytů, kde jich byly potřeba stovky až tisíce) a nabízely mnohdy jen a zase nevhodné, substandardní ubytovací podmínky (azylové domy, ubytovny), ale především byly dle mezinárodních i českých evaluací zcela nebo částečně nefunkční. Od roku 2016 se však některá města díky výše uvedeným okolnostem a díky odvážnějším politikům vydala pragmaticky cestou politik podložených daty a řešících příčiny problémů. Nejvýznamnějšími se staly pilotní programy v řádech desítek až stovek bytů založené na principech „Housing first“. Ty stojí na jednoduché a praxí ověřené logice: nejohroženější domácnosti se ze své situace mají šanci dostat pouze, pokud mají jistotu domova. Řádně bydlet se člověk naučí pouze v bytě, nikoli v provizorních prostorech pod neustálým tlakem a při každoročním stěhování. Tento vývoj proběhl konkrétně v Brně (pro 50 rodin a od roku 2017 pro dalších 65 jednotlivců), v Ostravě (přes 100 bytů v roce 2017, nastavení koncepce již v roce 2016) a dalších městech, kde jsou ambice co do počtů bytů nebo věrnosti ověřeným principům Housing first sice skromnější (např. Chomutov, Pardubice, Praha 7 aj.), ale ve srovnání s rokem 2015 stále výrazně progresivní. Klíčovými prvky moderního přístupu jsou především koncepce založené na: 1. bydlení v bytech (ne ubytovnách), 2. přidělování bytů na základě potřebnosti (ne „zásluh“), 3. přijetí a řešení zadluženosti domácností (místo dalšího vylučování dlužníků), 4. kvalitě podpůrných sociálních služeb (na rozdíl od jejich kontrolní funkce). Důležité také je, že zmíněná města řešení bytové nouze nenechávají pouze na neziskovkách, ale jsou naopak sama v centru iniciativ, situaci řeší systematicky a koncepčně a své pilotní programy vyhodnocují. V praxi to znamená, že občané těchto obcí, kteří se ocitnou v bytové nouzi (např. kvůli rodinné krizi, ztrátě zaměstnání nebo návratu z dětského domova), budou mít šanci na nový začátek a nebudou muset přizpůsobit navždy život svůj a svých dětí podmínkám ubytoven a zhoršujícího se sociálního vyloučení. Nový začátek může fungovat jako trampolína, kdy rychlý návrat do bydlení a postupná stabilizace rodinné a sociální situace může brzy znamenat šanci na zaměstnání, standardní vzdělání i zlepšené sousedské vztahy. Pro stovky rodin v několika málo městech ČR je od roku 2016 reálné to, co by ještě v roce 2015 znělo jako utopie.

Ministerstvo blokuje sociální bydlení

V bytové politice setrvalo Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) v negativním trendu posledních dvou dekád (detailněji o práci MMR v oblasti sociální bytové politiky viz: http://socialniinkluze.cz/8-receptu-ministerstva-pro-mistni-rozvoj-jak-potopit-socialni-bydleni-v-cr/). Výrazné vylepšení nepřinesla ani velmi kritická zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu o nepovedených dotačních programech na podporu (sociálního) bydlení za posledních 10 let. Klíčový dotační program z evropských fondů, tzv. Integrovaný regionální operační program (IROP), byl v oblasti podpory sociálního bydlení schválen i díky tlaku Evropské komise cíleněji než MMR původně zamýšlelo. Podporuje desegregaci, cílovou skupinou jsou sociálně vyloučené osoby a počítá se i s podpůrnými sociálními službami. Problém však je špatný vzorec veřejné podpory, kvůli kterému nejsou žadatelům kompenzovány náklady související s provozem sociálních bytů v případě větších projektů (nad limit de minimis). Nastavení dotace je tedy výhodné jen pro menší projekty a pro žadatele, jejichž skutečný zájem není dlouhodobě poskytovat sociální bydlení, ale se slevou pořídit nemovitost a tu po 5 letech využívat komerčně. Špatně nastavený režim veřejné podpory tedy způsobil, že byl dotační titul využit jen pro drobné projekty, největším rizikem se však ukázala velmi krátká požadovaná doba udržitelnosti. Je totiž dost možné, že mnohé organizace usilující o tyto prostředky byly založeny jen účelově a po několika letech budou stovky bytů opět vyjmuty ze sociálního bytového fondu a využívány k podnikatelským záměrům. MMR také nedostatečně revidovalo klíčový dokument Koncepce bydlení ČR do roku 2020, ve kterém nezohlednilo vládou schválenou Koncepci sociálního bydlení, ignorovalo poznatky z posledních let týkající se nedostupnosti bydlení pro stále širší skupiny občanů ČR, a své cíle v oblasti bytové politiky pojalo natolik vágně a bez měřitelných cílů, že na konci období platnosti koncepce nebude možné objektivně vyhodnotit úspěšnost jejího plnění. Především však MMR jako spolugestor blokovalo přípravu zákona o sociálním bydlení místo toho, aby jej pomáhalo připravit a prosadit. Přístup MMR k (ne)podpoře sociálního bydlení tak i v roce 2016 znamenal pro lidi vyloučené z bydlení, kterých je od roku 2010 třikrát víc, téměř nulovou šanci na zlepšení bytových podmínek.

Konečně společensky odpovědné zakázky

K dobré sociální politice patří i rozvoj tzv. společensky odpovědného zadávání veřejných zakázek. Budou-li veřejné instituce při nakupování zboží, služeb a stavebních prací myslet na sociální aspekty každého takového nákupu, zvyknou si firmy na to, že na tom v Česku záleží, a přestanou se podivovat, že kromě nejlevnější nabídky mají také svému městu nabídnout něco navíc. Nakonec nemusí být totiž nabídková cena to rozhodující, co o vítězství rozhodne. Zvítězit může uchazeč, který třeba úpravu veřejné zeleně nabídne za cenu, která sice nebude nejnižší, ale který zároveň díky svému propojení se sociálním podnikem dokáže zaměstnat za důstojnou mzdu určité procento znevýhodněných lidí. A navíc bude při údržbě využívat pouze ekologicky šetrné postupy, což městu přinese další úspory. (To je mimochodem skutečný osud jedné ze zakázek Prahy 12 realizované čtyřletou rámcovou smlouvou, více viz "více informací"). Požadavkem zaměstnat na každé veřejné zakázce v určitém objemu a délce nejméně 10 % dlouhodobě nezaměstnaných to v roce 2010 v Mostě začalo, několikaletým projektem MPSV zaměřeným na podporu zadavatelů v bezpečném zadávání odpovědných zakázek to nyní pokračuje. Lesy ČR a všechna povodí spadající pod Ministerstvo zemědělství jsou dobrými příklady, které táhnou i ostatní resorty k tomu, co je v EU normální a v Česku zatím ne: při nakupování nehledět jen na cenu, ale na celkovou hodnotu toho, co za své peníze zadavatel (veřejná instituce) dostává. Nový zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek přijatý na základě závazné Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU (http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:32014L0024), přináší vše, co veřejní zadavatelé v ČR (obce, kraje, stát a jimi řízené organizace) potřebují vědět, aby opustili oblíbené vyhlašování veřejných zakázek „na cenu“. Tuto praxi ve vyjmenovaných případech nově zákon přímo zakazuje a více než dosud umožňuje uplatňovat kritéria hodnocení kvality, mezi něž se řadí i sociální, environmentální a inovační aspekty nabídek. Nová úprava tak nahrává odpovědným zadavatelům i dodavatelům, včetně sociálních podniků. Úplná transpozice evropské směrnice Česko dosud čeká. Směrnice EU totiž členské státy vede k tomu, aby zadavatelé mohli vyhradit zakázku nikoli jen pro dodavatele zaměstnávající 50 % osob se zdravotním postižením, jak je to nyní v českém zákoně, ale i pro ty, kteří jich zaměstnávají jen 30 %. Navíc může jít i o lidi zdravé, ale znevýhodněné jinak (věkem, péčí o děti, nízkou kvalifikací apod.). Dcera naší rodiny dostala příležitost ukázat, co umí, a zároveň dělat, co ji baví. Sází teď v parku květiny, zalévá je a tak podobně. Nabídli jí to na Úřadě práce, ale ne jako obvykle, na rok nebo ještě na kratší dobu. Přišel jim požadavek od normální firmy, která má s městem smluveno, že se o parky bude starat čtyři roky. Ta firma tenhle kšeft získala pod podmínkou, že zaměstná mladé lidi do 25 let bez praxe, bude jim platit odpovídající mzdu (bude se to kontrolovat!) a těm lidem pak pomůže sehnat zaměstnání, až bude zakázka končit. Možná si ji nechají u sebe, možná se chytne jinde, když se něco pořádného naučí. Dobré je, že v té firmě pracují „normální“ lidi a ne jenom nezaměstnaní nebo jenom ženy. Práce ji proto i víc baví.

Příspěvek na cestu do práce

Významný zlom ve stojatých vodách aktivní politiky zaměstnanosti (APZ) nastal, když v roce 2016 nově zkoušený nástroj APZ – příspěvek na podporu regionální mobility, jinak také „příspěvek na dojíždění za prací“ – nebyl opuštěn pro nezájem, ačkoli původně s nezájmem bojoval, ale naopak byl na základě zpětné vazby z terénu upraven a rozšířen pro celou ČR. Zhruba 600 nezaměstnaných tak v období od dubna do září 2016 nastoupilo do zaměstnání spolu s „dárkem“ od Úřadu práce. Příspěvek na dojíždění za prací pomohl novým zaměstnancům překlenout dobu, než se u zaměstnavatele osvědčí a navýší se jim nástupní mzda. Dobrou zprávou je i to, že k příspěvku na dojíždění za prací přibyl od listopadu 2016 jednorázový příspěvek na přestěhování se za prací. Obojí odpovídá evropskému trendu přispívat nezaměstnaným na zvýšené náklady spojené s přechodem do zaměstnání, protože se to v konečném důsledku vyplatí víc, než mudrování, jestli si to nezaměstnaní vůbec zaslouží. Oba nové nástroje APZ bude vhodné po vyhodnocení legislativně ukotvit. Zatím jsou využívány jen dočasně, na základě § 106 zákona o zaměstnanosti, který umožňuje novinky pilotně zkoušet. Strejda naší rodiny vidí pořád v televizi zprávy o tom, jak se ekonomice daří, ale proč se teda nedaří jemu? Dostat se do 10 km vzdáleného města, kde by snad mohl nastoupit v podniku, v němž už pracuje jeho kamarád, znamená mít pojízdné auto, aby už něco vydrželo, a taky mít na benzín. V televizi říkali, že by mu mohli na dojíždění do práce přispět na Úřadě práce. Nástupní mzda prý sice není nic moc, ale kdyby mu na ten benzín a opravy přispěl „pracák“ aspoň 1.500 Kč měsíčně, už by se o tom snad dalo uvažovat.

Marnost veřejné služby

Spíše než úsilí o pomoc nejvíce znevýhodněným uchazečům o práci lze v Česku pozorovat přetrvávající snahu uspokojit vedení obcí nabídkou „slušné“ pracovní síly prostřednictvím úhrady mzdových nákladů ze státní politiky zaměstnanosti na veřejně prospěšné práce (VPP). Nástroj, který má sloužit uchazečům k získání šance na stálé zaměstnání, se v průběhu let vyvinul spíše do služby obcím, které s VPP počítají v obecních rozpočtech v kolonce příjmů. Do této situace vstupuje staronová veřejná služba, která, jak si obce slibují, přinese prakticky totéž, co VPP, tj. údržbu veřejných prostranství nezaměstnanými s minimálními náklady z obecních rozpočtů. Navíc, ale ve větším měřítku a bez omezení délky pracovního zapojení nezaměstnaných. Veřejná služba byla koncem roku 2016 schválena na základě senátního návrhu novely zákona o pomoci v hmotné nouzi jako „aktivizační a motivační“ opatření pro dlouhodobě nezaměstnané chudé. Uvozovky jsou zde na místě. Je totiž otázka, zda tento (v historii ČR již třetí) model veřejné služby bude aktivizační, když se svými podmínkami skutečnému zaměstnání nepodobá, a zda půjde o motivaci, když nepřináší relevantní navýšení příjmu. Schválení návrhu senátorů na obnovení veřejné služby bude pro většinu chudých osob, včetně lidí do 68 let, zdravotně postižených a osob pečujících o děti, znamenat snížení výše příspěvku na živobytí na existenční minimum 2.200 Kč měsíčně, pokud každý měsíc neodpracují alespoň 20 hodin bez nároku na mzdu. První dopady novely zaznamená veřejnost v srpnu 2017. Naše třígenerační rodina to ani v době blahobytu nemá jednoduché. Otce po více než dvou letech bez formálního zaměstnání žádný zaměstnavatel nechce, matku kvůli péči o tři děti, z toho jedno lehce postižené, taky ne. Žijí, jak se dá. Od srpna 2017 jim navíc klesne příspěvek na živobytí na existenční minimum, pokud každý měsíc neodpracují alespoň 20 hodin ve veřejné službě (za 20 Kč/hod.) nebo jim někdo nenabídne skutečnou práci ve stejném rozsahu (za 66 Kč/hod.). Prarodiče dětí taky nejspíš čeká oranžová vesta, ačkoli jim už je přes 55 let. Děda nemá odpracováno dost let na to, aby měl vůbec nárok na starobní důchod, proto si bude muset na své životní minimum vydělávat prací ve veřejné službě až do svých 68 let. Babička sice nárok na důchod mít bude, ale do té doby, zhruba do svých 63 let, ji před veřejnou službou neochrání ani to, že je invalidní v 1. stupni.

Změny v sociálních službách

Fungování sítě sociální služeb a jejich financování existuje v Česku na 14 způsobů - v každém kraji odlišně. Přechod na služby obecného hospodářského zájmu a převedení veškerých kompetencí za plánování, registraci, financování a kontrolu služeb na kraje nepřineslo zlepšení dostupnosti sociálních služeb prevence, tedy těch, které jsou poskytovány bezplatně osobám a rodinám v potížích. Priority v dostupnosti a financování služeb se kraj od kraje liší a i proto existují regiony, ve kterých síť služeb nyní více odpovídá potřebám lidí, ale také regiony, kde se situace zhoršila. Ve většině krajů přitom přetrvává preference pobytových služeb, nejčastěji provozovaných organizacemi zřizovanými přímo kraji. O zařazení služby do krajské sítě rozhoduje to, zda je součástí střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb. Pokud není, nemá služba nárok na financování ze státního rozpočtu. Sítě služeb prevence přitom zřetelně nepokrývají všechna území s výskytem sociálně vyloučených lokalit. V mnoha regionech sociální služby prevence zaznamenaly v uplynulých letech rozvoj, a to především díky financování ze strukturálních fondů. V souvislosti s ukončováním tzv. individuálních krajských projektů však zaznamenáváme problémy s přenesením těchto služeb do sítě a zajištěním jejich návazného financování. Značné problémy působí i souběžné financování služeb ze státního rozpočtu a strukturálních fondů. Souvisí to i s tím, že služby jsou financovány prostřednictvím kompenzačních plateb, které neumožňují souběh dotací ze státního rozpočtu i evropských fondů. Kompenzační platby jsou v krajích stanovovány různě, a pokud jsou podhodnoceny, nepokrývají náklady celé služby a neumožňují poskytovatelům zajistit si spolufinancování z jiných veřejných rozpočtů. Služby tedy de facto vystavují riziku zániku. Problém působí i kumulace moci v oblasti sociálních služeb výhradně v krajích namísto jejího rozložení do všech pater veřejné správy. Kraje sestavují sítě služeb, plánují jejich rozvoj podle metodiky, jež není závazná, vystavují poskytovatelům pověření k poskytování služeb a následně organizují dotační řízení, v němž žádosti hodnotí pracovníci krajského úřadu a poté o nich neveřejně rozhodují rady krajů. Proti rozhodnutí přitom není odvolání. I proto jsme zaznamenali velmi různé praxe. Například v Libereckém kraji se podařilo v uplynulých letech výrazně posílit síť služeb zejména díky evropským prostředkům. V Ústeckém kraji naproti tomu omezují své služby někteří tradiční poskytovatelé služeb prevence financování ze státních dotací a místo nich získaly podporu zcela nové subjekty. Aby sítě služeb fungovaly, musí být vystavěny na kvalitním vyhodnocování potřeb lidí v území a na dlouhodobé spolupráci veřejné správy s poskytovateli služeb. Poskytovatelé na tyto potřeby mohou reagovat pouze tehdy, pokud nebudou muset řešit důsledky změn ve způsobu financování služeb a budou mít alespoň dílčí jistotu kontinuity v dostupnosti prostředků i transparentnosti jejich přidělování. To přirozeně nezávisí pouze na krajských samosprávách, ale také na ministerstvu práce a sociálních věcí, které je garantem celé agendy, a také na obcích, jež mají důležitou roli v plánování služeb a v některých krajích i ve spolufinancování služeb. Pokud naše rodina bydlí v malé obce na periferii, stále nemá k dispozici to nejdůležitější – kvalifikovanou oporu v sociálním pracovníkovi. Pokud například bydlí v Duchově v Ústeckém kraji, mohlo se stát, že o svého sociálního pracovníka, který ji léta pomáhal řešit práci, dluhy i docházku dětí do školy, prostě přišla.

Sociální bydlení – bude či nebude?

Od 1. ledna 2017 měl vstoupit v platnost zákon o sociálním bydlení. Nevstoupil a není jasné, zda se současné vládě ČSSD, ANO a KDU-ČSL podaří do konce volebního období svůj slib z programového prohlášení naplnit. Po letech odporu Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) proti přijetí normy, která by v Česku zajistila veřejné bydlení pro chudé a potřebné, ČSSD prosadila záměr zákon přijmout a převést odpovědnost za jeho vznik na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Ani to však nestačilo. V prosinci r. 2016 leželo na Ministerstvu práce a sociálních věcí několik verzí zákona a probíhala tuhá jednání mezi koaličními partnery (ANO slovy svých poslanců spolu ministryní pro místní rozvoj verzi MPSV „úspěšně blokovalo“) a samosprávy (reprezentované Svazem měst a obcí, Sdružením místních samospráv a Klubem primátorů a starostů ČSSD) vytrvale odmítaly převzít odpovědnost za spoluúčast na systému sociálního bydlení a trvaly na tom, že obce nesmí mít povinnost sociální bydlení provozovat. V původní variantě měl systém fungovat na bázi povinného zapojení obcí spolupracujících s Úřadem práce, který by zjišťoval, kdo se v bytové nouzi nachází, a zda potřebuje podporu dávkou či navíc sociální prací, nebo i sociálním bytem. Později ČSSD přistoupila na dobrovolný vstup obcí do systému a překotně navrhla zřídit Centrum pro sociální bydlení – nový úřad, který by působil v těch obcích, které se do systému nezapojí. S posledním návrhem se odpovědnost za (sociální) bydlení oklikou vrací na MMR, resp. Státní fond rozvoje bydlení, jež má být odpovědný za výstavbu a rekonstrukce sociálních bytů v obcích (ten SFRB, který po léta umožňoval stavět „sociální“ byty především pro bohaté – viz starší uzlové body u MMR). O tom, kdo je či není v bytové nouzi, má opět rozhodovat Úřad práce, sociální práci mají poskytovat obce a neziskovky. Systém se pro klienty komplikuje, navíc ministryně pro místní rozvoj Šlechtová (ANO) hlásí, že počet klientů sociálního bydlení nesmí překročit 50 tis., což je číslo hluboko pod prokázanou potřebností přesahující 150 tis. lidí, zejm. rodičů samoživitelů, chudých domácností, seniorů, invalidů, mladých opouštějících ústavy a dalších. Kromě toho je součástí návrhu sloučení obou dávek podpory bydlení (doplatku a příspěvku) s převažujícím principem adresnosti dávek (dávky nikoliv plošné, ale úzce zaměřené na konkrétní příjemce podle jejich situace) a zamezení vyplácení dávek do podstandardních forem bydlení, tedy např. ubytoven. Tato dávková změna může skončit pro chudé a potřebné lidi katastrofou, pokud současně s ní skutečně nezačne v Česku fungovat plnohodnotné sociální bydlení. Naše rodina toto vše zatím sleduje ve večerním televizním zpravodajství na předražené ubytovně, provozované lichvářem a současně organizátorem nelegální práce. Zda se odtud bude mít šanci odstěhovat do sociálního bytu, což by pro ni a především její děti byla záchrana a šance na normální život bez dluhů a s legální prací, a pro stát úspora na vyplacených nesmyslně vysokých dávkách podpory bydlení, se ukáže až za rok nebo dva.

Launch
Copy this timeline Login to copy this timeline 3d

Contact us

We'd love to hear from you. Please send questions or feedback to the below email addresses.

Before contacting us, you may wish to visit our FAQs page which has lots of useful info on Tiki-Toki.

We can be contacted by email at: hello@tiki-toki.com.

You can also follow us on twitter at twitter.com/tiki_toki.

If you are having any problems with Tiki-Toki, please contact us as at: help@tiki-toki.com

Close

Edit this timeline

Enter your name and the secret word given to you by the timeline's owner.

3-40 true Name must be at least three characters
3-40 true You need a secret word to edit this timeline

Checking details

Please check details and try again

Go
Close